Delphine de Vigan - Vděk

Jak často někomu děkujeme? A jak často to myslíme vážně a ne jenom jako obyčejnou zdvořilostní frázi? Mnohdy bereme věci jako samozřejmost a ani nás nenapadne poděkovat, dokud na to už není pozdě. Jak vyjádřit vděčnost, když slova schází nebo když už je vlastně není komu říct?

Miška celý život pracovala jako korektorka ve významném celostátním magazínu a slova patřila k tomu, co ji živí. O to bolestnější pro ni je, když se jí v důsledku postupující afázie začnou slova ztrácet. Najednou není schopná vyjádřit to, co by ráda. Pletou se jí významy, zaměňuje jedno slovo za druhé a mnohdy si vůbec není schopná vzpomenout, co by chtěla říct a hlavně, jak. To ji začíná čím dál víc svazovat a paralyzovat, což nakonec vede až k jejímu nucenému přestěhování do domova pro seniory.

Miška se v důsledku své postupující choroby cítí stále osamělejší a má pocit, že jí život protéká mezi prsty. A to i přesto, že ji pravidelně navštěvuje Marie, kterou pomáhala vychovávat, a logoped Jerome, který se jí snaží pomoct s mluvou a vyjadřováním jejích myšlenek. Oba dva jsou zároveň pevnými body Miščina světa, které ji spolu s pocitem dluhu vůči dávným dobrodincům udržují při životě a vědomí, že je ještě stále pro někoho potřebná.

V románu, či spíše novele, se střídají tři vypravěči - Miška, Marie a Jerome. Každý z nich má specifický přístup k životu, ovšem vzájemně se dobře doplňují, byť si to nijak zvlášť neuvědomují. Ostatně Jerome a Marie se ani neznají. Všechny tři nicméně propojuje ústřední téma vzájemného vděku, vyjádřeného i němého. Autorka s tímto motivem pracuje na více rovinách včetně jeho zprostředkovaného vyjádření - například tím, že její hrdinka svou vděčnost vůči lidem, kteří jí v minulosti pomohli, vyjadřuje tal, že opakuje vzorec jejich chování a sama bezelstně pomáhá tomu, kdo to potřebuje. V textu hrají podstatnou roli i kontrasty a paradoxy - to, že bývalá korektorka najednou nedokáže najít slova, nebo to, jak moc si s námi pohrává naše vlastní mysl a překrucuje realitu.

Autorka je ve své próze velmi úsporná, chtělo by se říci až strohá, čímž se však podtrhuje motiv síly slov a mezilidské komunikace. Tím, že její hrdinka je najednou zbavena schopnosti jasně a zřetelně komunikovat, vyplouvá na povrch skutečnost, jak důležitá pro nás slova vlastně jsou a jak moc nás jejich ztráta omezuje, protože nás uzamyká ve vnitřním zmateném světě, z nějž není úniku. Velký obdiv si v tomto případě zaslouží i překladatelka, která si dokázala s textem pohrát tak, aby zachovala zvukovou i významovou podobnost rozličných výrazů a zároveň je nepřipravila o komičnost, byť s tragickým přídechem.

Novela Vděk v sobě skrývá dvě velká témata - pocit vděčnosti vůči komukoliv, jak napovídá už název, a důležitost slov v mezilidské komunikaci. Příběh sám je velmi prostý, otevírá však důležité otázky a nese silné poselství. De Vigan se nesnaží hrát na city, ale přesto se jí daří nenásilnou formou dojímat, jelikož podává zvolenou problematiku s hlubokým pochopením a lidskostí. Přístupným, ovšem nesmírně vybroušeným jazykem přenáší čtenáře na místa, kam by dobrovolně zavítal málokdo z nás, a otevírá otázky, s jejichž tabuizací by se mělo jednou provždy skončit. Vděk je útlá kniha se silným příběhem, která prostotou a bezelstností vyjádření podtrhuje to, co chce autorka sdělit - jak málo je třeba v vyjádření vděku, a jak těžké to přesto bývá.