Jean-Paul Dubois - Na světě žijeme každý jinak

Každý jsme jiný, a proto se liší i naše životy. Každý prostě žijeme trochu jinak. A přesně o tom, jak už název napovídá, vypráví román Jean-Paula Duboise. Je to příběh jednoho člověka, v němž se však mísí řada dalších a velmi rozdílných příběhů, které poukazují na rozmanitost našich pohledů na svět a představují různě závažné problémy z mnoha odlišných úhlů pohledu.

Na začátku příběhu se ocitáme ve vězení, kde si hlavní hrdina odpykává dvouletý trest. Nevíme proč ani za co, pouze to, že svých činů nelituje. Vězení se pro něj stává novou realitou, v níž se musí naučit fungovat a kterou řadí po bok svých dalších životních zkušeností. Jeho momentální existence je okleštěna na dodržování předepsaného režimu a banální rozhovory s jeho spoluvězněm, on si však nestěžuje ani neusiluje o to, co nejdřív se z vězení dostat. Jednoduše žije přítomným okamžikem a využívá čas k tomu, aby odvyprávěl svůj životní příběh.

Druhá příběhová linie je v podstatě hrdinovým životopisem, v němž čtenáře seznamuje se svým životem od prvního setkání jeho rodičů až po okolnosti, které ho dostaly do vězení. Popisuje své dětství a dospívání v různých zemích a na různých kontinentech, představuje svého otce - protestantského pastora, který ztratil víru, i svou matku - poněkud excentrickou bojovnici za právo na svobodný projev a existenci, později mluví o své práci, manželce i přátelích. V podstatě vypráví velmi obyčejný příběh zabydlený svéráznými, často velmi kontrastními charaktery, které ale výrazně ovlivnili jeho život a směřování.

Díky využití retrospektivy vypravěč své osudy líčí a zároveň rovnou hodnotí. Dovoluje si soudy stran lidí, o nichž se čtenář dozvídá teprve postupně, předjímá určité události, reaguje na situace, které ještě nenastaly... Vlastně vypráví příběh v příběhu, v němž se za nic neomlouvá, ale ani na nic nevymlouvá. Prostě konstatuje situaci, občas si neodpustí kritickou poznámku nebo drobnou odbočku, ale jinak zůstává víceméně nestranný. Nelituje žádného ze svých rozhodnutí a stojí si za nimi, přestože ho mnohdy přivedla do problémů nebo jeho život zavedla směrem, který mu úplně nevyhovoval.

Duboisova próza je nesmírně chytlavá, a to zejména pro svůj nikterak složitý styl. Autor je poměrně obrazivý a hraje si s jazykem, jak to mívají frankofonní spisovatelé ve zvyku, zároveň si však zachovává určitou suchost, s níž se vždy zaměřuje na konkrétní sdělení a nesnaží se zbytečně chodit okolo horké kaše. Zároveň velmi umně pracuje s gradací napětí, poskytuje čtenáři střípky informací, ale nikdy ne celek najednou. O různých šťastných a především nešťastných událostech hrdinova života se tak čtenář dozvídá postupně a po kouscích. Často dokonce zná konečné důsledky, ale ne jejich příčinu, ta je odhalena až později.

Jde o příběh více či méně banální existenci hlavního hrdiny. Zasahuje do ní víc turbulentní doba a vnější okolnosti než jeho vlastní rozhodnutí. Hrdina se v podstatě nechává vláčet proudem, nic od života nečeká a nijak se mu neprotiví. Žije tak, jak to považuje za nejlepší, aby se nezpronevěřil svým zásadám, je zvyklý poslušně mlčet a trpně snášet jakékoliv jednání, byť podvědomě ví, že by se měl ozvat. Tato dichotomie je nesmírně zajímavá, protože se zdá, že současný vypravěč toho z minulosti vlastně tak úplně nechápe, byť zároveň ví, že by se ani s odstupem času nezachoval jinak.

Na světě žijeme každý jinak je románem o obyčejných životech, do nichž zasahují neobyčejné události. O drobnostech, které nás spojují, ale stejně tak mohou rozdělit. O naději, jenž se velmi rychle může proměnit v beznaděj. Autor nás jako čtenáře provádí spletitými osudy svého hlavního hrdiny a jasným, vybroušeným vyprávěcím stylem trousí nejrůznější trefné poznámky i neobvyklá přirovnání. Staví svůj román na řadě paradoxů, je více či méně předvídatelný a svým způsobem si se čtenářem hraje. Díky všem použitým prostředkům se mu však daří vyprávět hluboce lidský příběh, který si čtenáře snadno získá.