Tošikazu Kawaguči - Než pravda vyjde najevo

V Japonsku se nachází zvláštní kavárna. Pokud do ní vejdete, můžete při splnění určitých podmínek cestovat časem. Pravidla jsou nicméně poměrně komplikovaná a vlastně i tvrdá, takže řadu zájemců odradí. A těch pár, kteří se přeci jenom k cestě do minulosti či budoucnosti odváží, musí pamatovat na to nejdůležitější ze všech pravidel - jejich pobyt může trvat jen tak dlouho, než vystydne káva.

Tošikazu Kawaguči přichází už s druhým souborem povídek z magické kavárny Funiculi funicula a opět čtenáři servíruje banální lidské příběhy poznamenané osudem. Jeho hrdinové nejsou ničím výjimeční ani zvláštní, jen si s nimi život často nepěkně pohrál. Rádi by své chyby odčinili nebo přišli s nápadem, jak vrátit čas a všechno změnit, nic z toho však není možné. Tajemná kavárna s magickým místem je tak pro ně poslední možností, jak se vyrovnat s minulostí a vstoupit do budoucnosti vyrovnanější a připravenější čelit jejím protivenstvím.

V nové čtveřici příběhů se čtenář setkává s postavami, které už zná, stejně jako s několika novými. Všechny texty jsou opět navzájem lehce propojené, takže je sice možné je číst jednotlivě, ovšem pouze postupně a dohromady tvoří skutečně pevný celek. Tentokrát je to patrnější než v případě předchozí autorovy knihy, kde se provázanost jevila volnější. Přestože každý z textů je tematicky trochu jiný, opakují se v nich motivy hledání štěstí, životního smyslu a naplnění. Nezáleží na tom, zda se spolu v minulosti či budoucnosti střetávají přátelé, rodiče a děti, milenci či manželé. Vždy to dělají proto, aby v sobě mohli uzavřít nějakou životní kapitolu a posunout se, případně se přesvědčit, že jsou podstatní pro něčí štěstí.

Kawaguči trochu ubírá na repetitivnosti, ovšem stále si zachovává svůj specifický styl, v němž neustále opakuje a dubluje informace. Stroze a s využitím minima obrazivých prostředků se mu daří budovat trochu snovou a trochu neskutečnou atmosféru tajemné kavárny, která umožňuje cesty časem. Na knize je fascinující to, jak dokonale vyvažuje realističnost s magičností, takže obojího je v textu to správné množství. Výborně vyvážené jsou i popisy jednotlivých charakterů a zejména pasáže poukazující na jejich minulost a okolnosti, které je přivedly do kavárny. Autor se nesnaží o hlubokou povahokresbu, naopak využívá maximální možnou zkratku, ale přesto postihuje všechny podstatné charakterové rysy svých hrdinů. Je velmi dobře znát, že Kawaguči je divadelník, protože má talent zachycovat dramatické situace, ale zároveň se zdržovat nadměrných popisů a nechat pracovat čtenářovu imaginaci.

Na knize Než pravda vyjde najevo je jasně patrné, že autor pochází z mimoevropského kulturního prostředí. Vyprávěcí styl i přístup k textu je jiný, přesto je snadno přístupný i běžnému čtenáři. Velmi úsporně a s využitím až divadelní zkratky Kawaguči představuje na první pohled banální, v jádru však hluboké lidské příběhy. Hlavní síla jeho textu tkví především v minimalistické upřímnosti, s níž odhaluje postavy až na dřeň a prostřednictvím jejich vlastních, silných prožitků je přibližuje čtenáři.