Emil Hakl - Skutečná událost

Knihy vznikají o lecčems, je však žádoucí, aby měly alespoň nějaké téma nebo příběh, kterého se čtenář může chytit. A potom jsou zde pseudointelektuální texty, k jejichž pochopení potřebujete výkladový slovník, tři doktoráty a jazykovou zkoušku z vesmírného nářečí, jinak se absolutně nechytnete. Zkuste hádat, do jaké kategorie počin Emila Hakla s názvem Skutečná událost patří.

Hlavní hrdina, zřejmě alter ego samotného autora, je stárnoucí spisovatel, kterého sice nejspíš nikdo nezná a jeho knihy se nijak valně neprodávají, ale přesto si vyslouží pozvání na norský literární festival v Oslu. Místo aby si ve volných chvílích vychutnával město, tráví čas bezcílným přecházením po svém hotelovém pokoji a čtením o RAF (myšleno německá teroristická organizace, nikoli britské královské letectvo).

Po návratu do Prahy se pro hrdinu fakticky vůbec nic nemění, protože jeho vyprázdněná existence ani dál k ničemu nesměřuje. Má poněkud zvláštní vztah s o třicet let mladší ženou, setkává se se svým svérázným kamarádem Evženem a jeho stejně svérázným kamarádem Pitvorem, dochází do kanceláře, aby dělal ubíjející stereotypní práci, která ho nebaví, a v mezičase filozofuje o nesmyslech, případně zvažuje, jak moc bylo počínání RAF morální či nemorální.

Problém textu je především jeho naprostá vyprázdněnost. Na necelých dvou stech stranách autor nepředá čtenáři vůbec nic. Nedočkáte se příběhu a dokonce ani tématu. Pouze plkání bez hlubšího smyslu, v němž dá docela práci se zorientovat. Postavy si stěžují na to, jak jim vyšší moc ničí životy, jak jsou nuceni přežívat v ubíjejícím stereotypu a jak je nečeká žádná lepší vyhlídka. Do toho se prolínají popkulturní odkazy na sedmdesátkové české komedie a dnes už takřka pravěké počítačové hry, případně úryvky z článků a odborných textů o RAF. Přítomnost Frakce Rudé armády v textu má být zřejmě rámcem nebo metaforou pro vlastní boj hlavního hrdiny s byrokratickým systémem. Vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku nepříliš známou, však jde o symbol, který většina čtenářů zřejmě nepochopí.

Autorský styl je vcelku čtivý a přes jistý sklon ke slovnímu exhibicionismu nabízí poutavé obraty i výstižnou zkratku. To však nemůže nahradit absenci tématu, příběhu či čehokoliv, čeho by se mohl čtenář chytit. Je to vlastně text pro text, v němž se obtížně orientuje a který nic nepředává. Chce snad autor jeho koncepcí naznačit beznadějnost boje s větrnými mlýny byrokratického aparátu a marnou snahu běžného smrtelníka zorientovat se v komplikovaných úřednických kličkách? Žádný jasný záměr bohužel z textu nevyplývá a čtenář se tak může leda dohadovat, pokud nad zpracováním knihy dříve neztratí trpělivost. Celkovému čtenářskému zážitku příliš neprospívá ani faktická absence uvozovacích vět u dialogů či grafické zpracování, které je sice na první pohled poutavé, ale z hlediska plynutí textu nepříliš funkční.

Pokud Skutečná událost měla jakýkoliv potenciál, podkopala ho forma zpracování i výsledné grafické řešení. Hakl nepíše špatně, z řemeslného hlediska je jeho text čtivý a místy dokonce absurdně komický, horší je to s absolutní vyprázdněností vyprávění. Román, či možná spíš novela, je prázdným plkáním o ničem, z něhož se vytrácí třeba i jen náznak jakéhokoliv tématu či příběhu. Přinejlepším tak jde o pseudointelektuální literární exhibici, kterou si autor může pohonit ego, co se stylu psaní týče, ovšem která čtenáři nemá co nabídnout.