Přehoupli jsme se do nového roku a všichni jsme doufali, že bude podstatně normálnější než ten právě uplynulý. Je tady únor a situace vypadá pořád stejně neutěšeně snad s jednou jedinou výjimkou - lidé už toho všeho začínají mít plné zuby a vzhledem k absolutnímu lemplovství vlády nevidí důvod, proč ještě pořád dodržovat kterékoliv s aktuálních nařízení. A co si budeme, já jim naprosto rozumím. Ale teď se radši podívejme na to, jaký pro mě byl leden.
Začátek roku se pro mě nesl v hodně pracovním duchu, protože klienti tradičně přišli se spoustou požadavků, které bylo potřeba nějak odbavit. Snažila jsem se kombinovat práci z domova s tou z kanceláře, ale protože doma moje produktivita dost často povážlivě klesá, spíš jsem chodila klasicky do práce. Víkendy potom, pokud to počasí aspoň trochu dovolilo, patřily procházkám. I v Praze jsme se po dlouhé době dočkali pořádné nálože sněhu, čehož se zdejší obyvatelé rozhodli využít naplno. Lyžovat se totiž nedá a sáňkovat můžete klidně i na Petříně. Právě výšlap na něj se ukázal jako velmi zrádný, ale zároveň velmi zábavný úkol. Cesty v jeho dolní části se nikdo neobtěžoval posolit ani posypat, což znamenalo, že je pokrýval uhlazený, místy zledovatělý sníh. Přesto jsme se se ségrou rozhodly kopec zdolat. Kdybyste se dole podívali na naše boty, asi byste s přehledem rozhodli, kdo s tím bude mít větší problém - podpatky vs. plochá podrážka, jasná volba. Při výšlapu se nicméně ukázalo, že pravda leží jinde. Zatímco já v kozačkách na podpatku, ovšem s celkem hrubým vzorkem pohodlně ťapala vzhůru, ségra se vzorkem mělčím i přes ploché podrážky úspěšně klouzala opačným směrem. Chtělo to trochu vynalézavosti a spoustu smíchu, ale nakonec jsme se dohrabaly až na Nebozízek, odkud už se dalo pokračovat po posoleném chodníku. Zimní Petřín jsem do té doby nezažila, ovšem o to víc jsem si ho užila.
Co se kultury týče, je to vzhledem k panujícím opatřením pořád stejná bída. Moje kulturní vyžití se tak omezuje takřka výhradně na Netflix, HBO nebo jiné streamovací společnosti. Z toho, co jsem v poslední době viděla, rozhodně můžu doporučit The Queen's Gambit, většinu času nicméně trávím u nenáročných a odpočinkových záležitostí.
Co se čtení týče, zvládla jsem dohromady osm knížek a přestože nebyly špatné, celkově bych svůj leden označila jako průměrný. Zahájila jsem ho romantickou oddechovkou Vévoda a já, což je první díl série Bridgertonovi a celkem nepřekvapivě mě k četbě zlákal právě stejnojmenný seriál na Netflixu. Následoval třetí a závěrečný díl Prašiny, Bílá komnata, v němž se osudy postav i příběh celé Prašiny uzavírají. Spíše zklamáním pro mě byl Chlapec v pruhovaném pyžamu, který je sice zajímavý příběhově, ale prokazuje absolutní neúctu k historickým reáliím. Chuť jsem si výrazně zlepšila knihou Dívka, žena, jiné, která se už podle názvu zabývá postavením ženy a navíc má neskutečně specifické, ovšem velmi poutavé literární zpracování. Rozhodla jsem se zkusit taky další vítězný román Hvězdy inkoustu a sáhla po Futuru, které neurazí, ani nenadchne. Jako oddechovku jsem si dopřála rereading Deníku Bridget Jonesové, a i když film mám radši, i knižní předloha je fajn. Abych měla přečtenou skutečně kompletní Férskou ságu, přišla řada i na doplňkovou sbírku příběhů How the King of Elfhame Learned to Hate Stories. No a měsíc jsem zakončila recenzním výtiskem Špatný záběr, o kterém se toho bohužel mnoho dobrého říct nedá.
Jako už tradičně můj podrobnější názor na jednotlivé knihy najdete v recenzích nebo ve videu. A jak jste na tom byli v lednu se čtením vy?
Možná ten podpatek sloužil podobně jako nesmeky, zabodl tě a nepustil. :)
OdpovědětVymazatJá jsem přečetla v lednu dvě knihy, Manuál pro milovníka kávy a Sladkou pomstu od Jonassona.