Proč se čtení nepovažuje za koníček?

Setkali jsme se s tím už všichni. Tedy, aspoň my, co rádi čteme. Ten nevěřícný pohled, který následuje poté, co na otázku vztahující se k našim koníčkům odpovíme čtení. Jako by to, že máme rádi knížky a baví nás trávit čas v jejich společnosti, bylo něco divného, za co bychom se měli omlouvat nebo stydět. Nebo si přinejmenším připadat divně, protože čtení se přece nedá považovat za adekvátní způsob trávení času. Vždyť koho by mohlo bavit hodiny nehnutě sedět a zírat na písmenka?

Ke čtení jsem inklinovala už odmalinka. Bavilo mě ztrácet se ve spletitých zákrutech příběhů, užívala jsem si dobrodružství pohádkových princů a princezen, Dětí z Bullerbynu nebo třeba Správné pětky a vždycky mě ohromně bavilo předstírat, že i já jsem součástí vyprávění a můžu se podílet na všech těch fantastických věcech, které se v knížkách dějí. Nikdy jsem neměla problém mít sepsaný čtenářský deník (i když ho v dnešních době považuju za přežitek) a často jsem toho přečetla i víc, než nám předepisovala povinná četba. Brzy mi přestala stačit nabídka dětského oddělení naší malé okresní knihovny a pomalu jsem pronikala do tajů oddělení pro dospělé s výrazně pestřejší nabídkou. Užívala jsem si všechna ta zákoutí, která literatura má a nabízí k prozkoumání. A pomalu a nenávratně se smiřovala se skutečností, že pro svoje vrstevníky jsem jednoduše divná.

Když jste teenager, který ve volném čase ujíždí na tlustých románech a ideální náplní volného času pro něj je uvařit si hrnek čaje a posadit se s knihou, vysloužíte si řadu hanlivých přídomků. V lepším případě budete za šprta, v horším se najdou peprnější výrazy. Tak jako tak ale nemůžete být normální, protože jenom blázen by trávil čas s knížkou dobrovolně. Jako dospělý byste nad tím možná mávli rukou, jako sotva odrostlé dítě vás to hodně bolí, protože si o vás ostatní tvoří soudy na základě absolutně mylných předpokladů. Většina teenagerů považuje knížky za ztrátu času a má problém přelouskat seznam četby k maturitě. Je proto nad jejich chápání, jak někdo může číst příběhy dobrovolně. A smutné je, že řada z nich z tohoto přesvědčení nikdy nevyroste.

Už mnohokrát jsem se setkala s tím, že čtení nebylo vyhodnoceno jako adekvátní koníček. Když mi někdo položil otázku, co ráda dělám ve volném čase, a já odpověděla, že čtu, následovala otázka "A jaké máš koníčky?". Pardon, ale cože? Právě jsem to řekla, ráda čtu. To je vážně tak zvláštní, že by někdo mohl čtení považovat za zábavu a skvělý způsob, jak strávit volný čas?

Důvodem, proč je pro spoustu lidí na čtení něco nudného, nezáživného a ubíjejícího, nejspíš bude naše školní zkušenost. Už od nástupu do první třídy jsme totiž nuceni číst. Začíná to slabikářem, pokračuje povinnou četbou, a jak v systému vzdělávání pokračujete stále výš a výš, narůstá i seznam toho, co musíte přečíst. Většina lidí si tak čtení spojí s otravnou povinností, jež je odvádí od věcí, které by dělali rádi, kdyby k tomu dostali příležitost. Zůstává v nich zakořeněn pocit, že číst znamená louskat desítky nezáživných stránek o tématech, která je vůbec nezajímají, a člověka, který se něčemu podobnému oddává dobrovolně, považují málem za mimozemšťana, případně ho litují, protože jeho život přece musí být neskonalá nuda, když mu nezbývá nic jiného než číst. Občas se setkáte i s názorem, že asi musíte mít hromadu volného času, když vám ho ještě zbývá dost, abyste četli.

Většina lidí jsou sváteční čtenáři. To znamená, že si nějakou oddechovou knihu vezmou jednou ročně na dovolenou, případně zvládnou druhou přes Vánoce, a čtení je pro ně jinak leda způsob, jak se dostat k novým informacím. Když se mě pak tihle lidé ptají, jestli mi nepřipadá líto zabít tolik času čtením, kladu sama sobě opačnou otázku - co dělají lidé se vším tím volným časem, když nečtou? Protože jim ho přeci musí zbývat nechutná hromada. A to, že se věnují svým vlastním koníčkům, není odpověď, protože čtenář taky nesedí dvacet čtyři hodin denně nad knihou.

Pokud jste knihomol, nutně se to pojí s řadou předsudků, které vůči vám ostatní budou mít, aniž by se obtěžovali vás poznat. Prostě vás rovnou odepíšou, protože v jejich očích nemáte žádné koníčky, které by stály za řeč. Čtení se totiž za koníček nepovažuje. Když se pak s dotyčnými stýkáte dál, časem se o sobě taky můžete dozvědět, že jste vlastně úplně v pohodě a že dotyčného překvapilo, že trávíte čas i úplně normálně - třeba sportem nebo cestováním. Vysvětlovat, že na čtení nic nenormálního není, by bylo házení hrachu na zeď. Je snazší se usmát a nechat to tak, než se snažit svůj zájem obhajovat. Protože ať se budete snažit sebevíc, stejně se vám to nepovede.

Je smutné, že žijeme ve společnosti, která čtení nepovažuje za adekvátní trávení volného času. Jenže sedět v křesle s knížkou nemusí být nic divného ani nezáživného, nemusí to dokonce ani znamenat, že se nudíte a zoufale vymýšlíte způsob, jak zabít čas, nebo že nemáte kamarády, se kterými byste ho trávili. Čtení je plnohodnotným koníčkem, za který bychom se neměli stydět a který bychom se ani neměli snažit donekonečna ospravedlňovat. Někdo ve volném čase rád zahradničí, jiný vaří a někdo si prostě čte. Naše koníčky nemusí nutně být produktivní a zanechávat za sebou nějaké výsledky, abychom je mohli za koníčky označit. Děláme je prostě proto, že nám přinášejí radost, a nemusíme je před nikým ospravedlňovat. (Pokud tedy k našim zájmům nepatří vraždění dětí a koťátek, to by mohlo značit jistý problém.) Takže až vám příště zase někdo řekne, že čtení není koníček a rýpne si, že by chtěl mít tolik času jako vy, aby mohl dělat podobné nesmysly, přejděte to mávnutím ruky. Vymluvit mu tenhle názor se vám stejně nepodaří, tak proč si tím ničit nervy? Podstatné je, že vy čtení za koníček považujete a máte ho rádi. Na tom, co si myslí ostatní, zas až tolik nesejde. A nebojte, nejste v tom sami. Tak čtení zdar!