Delphine de Vigan - No a já

Společnost má hromadu problémů, které jsou z většiny přehlíženy, protože schází vůle je řešit. Třináctiletá Lou má IQ 160 a svět okolo sebe vnímá poněkud specifickým způsobem. Její vysoká inteligence ji totiž vyčleňuje z davu a nutí ji přemýšlet nad věcmi, které by někoho jiného třeba vůbec nenapadly. A to je tak trochu důvod, proč se její život poměrně výrazně proplete s osudem No.

Všechno začne v podstatě náhodou. Lou si ve škole nahlásí jako téma referátu bezdomovectví a rozhodne se ho vypracovat na základě svědectví konkrétní mladé ženy, kterou vídá na vlakovém nádraží. No souhlasí s poskytnutím rozhovoru, vykládá Lou o svém životě a dívky se postupně sbližují, přestože jejich životy i osobnosti se od sebe odlišují. Lou v sobě objevuje netušené mesiášské sklony, které jí brání dál zavírat oči před nespravedlností světa. Změnit zažité stereotypy a bojovat s předsudky je však mnohem těžší, než by se mohlo na první pohled zdát.

Delphine de Vigan ve své poměrně útlé próze No a já otevírá velmi důležitá společenská témata, jak je ostatně pro její knihy typické. Příběh se do určité míry zabývá bezdomovectvím, mnohem spíš je to však vyprávění o společnosti jako celku a především o disfunkčních vztazích, které v ní vládnou. Jednotlivé postavy jsou povětšinou osamělé, protože nezapadají do předpřipravených kolonek, i když se zoufale snaží stát neviditelnou součástí davu. Vlastně je determinuje už prostředí, ze kterého pochází, protože jejich rodiny jsou více či méně disfunkční. Životy Lou i No jsou poznamenány rodinnou tragédií, byť u každé jde o nějakou jinou.

Autorka tematizuje zejména pocit osamění, s nímž se každá z postav snaží vyrovnat po svém. Někdo pomocí psychotropních látek, jiný prací, další otevřeným rebelováním proti společnosti a jejím pravidlům. Lou do sebe nasává nejrůznější vlivy jako houba a snaží se jim dát řád. Její přísně strukturovaná mysl si nepřipouští, že svět často funguje mimo jakákoliv pravidla, protože ona sama je velmi organizovaná a uspořádanost jí dodává pocit větší jistoty. Pokud se pro něco nadchne či přijme nějakou pravdu za svou, je ochotna za ni bojovat do posledního dechu, protože to považuje za svou morální povinnost. Dokáže vidět věci v netušených perspektivách, zároveň však jen málokdy nahlíží problém v celé jeho šíři. Její nadprůměrná inteligence jí umožňuje všechno bryskně pochopit a dedukovat nejrůznější závěry, zároveň ji však limituje při styku s dalšími osobami, jejichž vnitřní svět, hodnoty i způsoby myšlení jsou nastaveny úplně jinak.

Příběh je vyprávěn právě Lou, která je přes svůj nízký věk velmi vyspělou vypravěčkou se silnými morálními zásadami. Autorce se velmi dobře povedlo zachytit její specifický způsob myšlení, který se místy skoro blíží k volnému proudu vědomí. Myšlenky přeskakují od jedné k druhé a často se vrství na základě více či méně volných asociací. To vede zejména k velmi dlouhým větám o vlastním vnitřním rytmu, které následují směr vypravěččiných úvah, spojují v sobě několik tematických celků a velmi často jsou založeny na paradoxech a kontrastech. Vypravěčka vnímá svět prostřednictvím obrazů, které jsou velmi protikladné, což demonstruje absurditu společnosti, v níž se pohybuje a do níž viditelně nezapadá.

No a já je příběhem o osamělosti, ale stejně tak příběhem o lidskosti. Jeho hrdinové jsou konfrontováni s obtížnými životními situacemi a musí se rozhodovat mezi tím, co je nejlepší pro ně a co prospěje lidem okolo. Autorka navíc díky práci s jazykem výborně vykresluje atmosféru, charakter hlavní hrdinky i paradoxní situaci, v níž se postavy ocitají. Text je nejenom sondou do současné společnosti, ale také hluboce lidským příběhem jedinců, kteří se často marně snaží najít své právoplatné místo ve světě a začlenit se, aby už dál nemuseli vybočovat. Díky vypravěčskému talentu de Vigan navíc jde o text, který i přes závažnost tématu lehce plyne a přístupnou formou konfrontuje čtenáře s problematikou, před níž by rozhodně neměl zavírat oči.