Bretaň, magický kraj, kde se stále ještě pohybují víly a skřítci, kde kouzla neztratila svou moc a kde nejeden umělec našel svou inspiraci. Daleko od okolního světa stojí osamocený maják a domek jeho strážce a oba dva dohlíží na nekonečné, ocelově šedé moře. Marie Lamballe si jako kulisy svého romantického příběhu zvolila divoké a zrádné francouzské pobřeží, výběr prostředí je však bohužel to jediné, co se dá na jejím románu pochválit.
Susanne se narodila v Německu, ale studuje v Paříži. Francouzsky mluví naprosto plynně a v zemi, která jí poskytla dočasný azyl, se cítí jako doma. Přispívá k tomu i její přítel Paul, který hýří bláznivými nápady a pomáhá jí vymanit se ze zkostnatělých tradic její rodiny. Když spolu vyráží na spontánní výlet do Bretaně, Susanne ještě netuší, jak moc se věci zvrtnou. V jednu chvíli sedí se svým milým v autě a uhání po dálnici k severu, vzápětí se opuštěná potácí podél silnice a zoufale stopuje projíždějící kamiony. Netuší, kdo je ani co se stalo, ale v kapse má dopis, který dává její cestě jasný směr.
Susanne u sebe má úmrtní oznámení adresované Anne-Marie Dupinové. Aby zjistila pravdu o své identitě, vydává se na samotnou výspu bretaňského pobřeží, kde se právě koná pohřeb jejího domnělého dědečka. Místní obyvatelé ji přijmou vřele mezi sebe a Susanne se postupně zapojuje do zdejšího poklidného života. Co se ale stane, až se jí vrátí vzpomínky? A jak na pravdu o její skutečné identitě zareagují její noví přátelé?
Zásadní slabinou románu je jeho rozsah, s ohledem na téma a jeho nosnost je jednoduše příliš dlouhý. Děj se sune vpřed hlemýždím tempem, ke zvratům dochází spíš jen tak mimochodem a skoro se zdá, že jenom proto, aby se narušila monotónnost dění. Autorka je ale nedokáže pořádně využít, vlastně všechno je absurdně předvídatelné a dost často vůbec nedává smysl. Veškerá témata s potenciálem zaujmout nebo vydat na zajímavé čtení vyznívají do ztracena, pořádně se s nimi nepracuje a občas to dokonce působí, že autorka si nevěděla rady, jak s problémem naložit, a proto se jeho řešení vyhnula. Při skoro pětisetstránkové knize to může znít trochu absurdně, ale román jednoduše působí nedotaženě. Potenciálně zajímavé pasáže či rozhovory jsou shrnuty ve dvou větách, ty nezajímavé a pro příběh nepřínosné zabírají klidně několik stran. Autorka zřejmě miluje prostředí Bretaně a jeho atmosféru se jí daří vystihnout slušně, to samo o sobě ale plytký příběh nezachrání.
Vedle haprující logiky a pocitu rozpracovanosti jsou kamenem úrazu také postavy a jejich chování. Většina z nich působí, jako by v nedávné době podstoupila lobotomii, jejich jednání postrádá jakoukoliv logiku a vzájemné vztahy jsou více než sporné. Romantická linka je docela odbytá, protože potenciální vztah vyrůstá v podstatě z ničeho, nijak se nebuduje ani nerozvíjí, nemluvě o tom, že oba jeho protagonisté se při svém chování zřejmě inspirovali v mizerné harlekýnce bohaté na milostné drama. Prostý rozhovor je v jejich případě nadlidským úkolem, protože je mnohem snazší oddávat se vlastním představám a vybájeným polopravdám, než si poslechnout, jak se věci ve skutečnosti mají. Hlavní hrdinka Susanne je rozmazlený fakan, který se neustále cítí ublíženě, když náhodou není ve středu zájmu, a navrch vůbec netuší, co chce. Vcelku okázale flirtuje, ale tvrdí, že to nedělá, vysvětluje, že o žádný vztah nestojí, protože truchlí po svém mrtvém příteli (na kterého si jen tak mimochodem po většinu času vůbec nevzpomene), ale jakmile se objekt jejího zájmu třeba jen podívá na jinou ženu, může se zbláznit žárlivostí. Většinu času působí jako nevyrovnaná, psychicky labilní puberťačka, nikoliv jako dospělá žena s rozumným přístupem k životu.
Maják na útesech je jednoduše řečeno román, na kterém je špatně snad úplně všechno. Od nepříliš zajímavé dějové linky s haprující logikou přes nesympatické dětinské postavy až po nijak poutavý styl psaní. S polovičním rozsahem a dotažením hluchých a nelogických míst by to mohlo být příjemně svižné čtení s romantickým nádechem. Takhle je to ale jenom téměř pět set stran prázdného plkání, v němž se nic neděje a které není až na poetické popisy krajiny ničím zajímavé. Přidejte si k tomu těžko uvěřitelnou romantickou linku, nevyvážený temporytmus a mizerný překlad a nezáživné čtení bohaté na klišé je na světě. Nenároční čtenáři ho možná ocení, u mě ale tenhle román neobstál ani jako romantická oddechovka.
Žádné komentáře:
Okomentovat