Lenka Horňáková-Civade - Symfonie o novém světě

Blíží se konec třicátých let, evropské mocnosti si nadšeně poklepávají po rameni, protože právě v Mnichově zachránily mír, a několik politiků a diplomatů si je jistých, že svět tím získal jenom trochu prostoru k poslednímu hlubokému předválečnému nádechu. V Marseille nastupuje na československý konzulát nový vedoucí a ve Štrasburku se mladý pár s čerstvě narozeným dítětem chystá odjet do Ameriky.

Román není jednolitým vyprávěním, nýbrž samostatnými střípky často velmi volně propojenými. Čtenářům jsou představeny dvě hlavní příběhové linie. Ta první se točí okolo Vladimíra Vochoče, skutečné historické osobnosti, právníka a diplomata, který před druhou světovou válkou a na jejím začátku působil v Marseille jako konzul v podstatě neexistujícího státu a snažil se zachraňovat nejen své spoluobčany, ale také židy a všechny ostatní, kdo jeho pomoc potřebovali. Druhá sleduje Boženu, Stanislava a jejich dceru Josefu, kteří v touze po lepším životě opustili Prahu, ovšem ve své cestě za oceán uvízli ve Francii. Čtenář má šanci sledovat úryvky z jejich životů napříč celou válkou i po ní a pozorovat, jak zvláštně občas osud míchá karty.

Autorka má velmi specifický styl, který se zaměřuje více na jazyk a poselství, které se snaží předat, než na příběh. Jak děj, tak charaktery jsou jakousi kulisou, pozadím na němž vystupuje do popředí absurdita lidských dějin, jejich absolutní náhodnost a nepředvídatelnost. Postavy se nechávají zmítat historickým proudem, přizpůsobují se mu a mnohdy vůbec netuší, kam je zanese. Vcelku symbolicky je to podtrženo velkými povodněmi roku 2002, které děj rámují, kde voda, stejně jako předtím dějiny 20. století, ničí veškeré jistoty a ukazuje, že člověk se nemá upínat k materiálním statkům, protože se ve výsledku může spolehnout pouze sám na sebe.

Veškeré postavy jsou v podstatě hrubými skicami, pouhými obrysy, které nejdou nijak do hloubky. I přesto však autorka dokáže ve výstižné zkratce zachytit velmi rozmanité charaktery a vdechnout jim osobnost. Často prostřednictvím jediné dominantní vlastnosti, jež vysvítá na povrch z jejích gest i řeči, pro pestrou povahovou škálu to však stačí. Vochoč je tvrdohlavý, trochu sebestředný intelektuál rád bruslící na tenkém ledě, který skoro pohrdá vším, co se mu pokouší přistřihnout křídla. Jeho žena Alice je velkým dítětem toužícím po požitcích a krásných věcech, jimiž se může obklopit. Božena je sobec uspokojující vždy především své vlastní city a potřeby a neohlížející se na dopady vlastního jednání. I přes tuto konturovitost však postavy nesklouzávají ke karikatuře a nepůsobí směšně. Mnohem spíš jsou to tragické oběti vlastní ctižádosti, nebo dokonce dějů, na něž nemají vůbec žádný vliv.

Z literárního hlediska je román velmi teatrální. Autorka se vyžívá ve velmi divadelních dialozích osekaných na prosté promluvy bez uvozovacích vět, které vyvažuje až suchopárnými popisy dění. Zajímavým momentem je i zcizovací efekt vyvolaný postavou vypravěčky jedné z příběhových linií, hadrové panenky, která ze své pozice neživého předmětu nahlíží věci přísně racionálně, bez emocí a bez zbytečných úvah - nepřemýšlí o tom, co vidí, jednoduše to popisuje. Ve Vochočově linii figuruje vševědoucí vypravěč, který vedle líčení aktuálního dění rovněž přibližuje a komentuje dějinné události včetně jejich konkrétních dopadů.

Symfonie o novém světě je knihou, která se velmi obtížně hodnotí. Nejde o román, v němž byste si našli své oblíbence a s napětím sledovali jejich životní osudy, protože postavy slouží jenom jako berlička pro předání konkrétních myšlenek. Jde mnohem víc o pocity, které ve vás čtení vyvolá, než o příběh samotný, který je v podstatě banální. Chtělo by se říct, že jde o čtení o ničem, ve skutečnosti však jde o příběh paradoxů, dějinných i lidských. Postavy se nechávají zmítat sem a tam, podrobují své jednání okamžitým impulzům a málokdy si nechají vymluvit vlastní názor. Kniha je zajímavým svědectvím o lidské existenci v náročné době, které je velmi dobře napsané a přes drobné nešvary i velmi čtivé a nutící k zamyšlení.