Johann Wolfgang Goethe - Utrpení mladého Werthera

Německo konce 18. století bylo zemí roztříštěnou na jednotlivá knížectví, v nichž často platily rozdílné zvyklosti i zákony. Nacházíme se v době, kdy se do popředí dostává striktní racionalita vědeckých objevů, která nutně musí být vyvažována sentimentalismem sladkobolných románků. Ve Francii vrcholí osvícenství, v Německu se pomalu rodí romantismus. A právě z tohoto podhoubí vyrůstá Goetheho Werther.

Mluvit v tomto případě o ději je velmi komplikované, protože text je spíše o vnitřních hnutích hlavního hrdiny, než o jeho reálném chování a akci. Autor popisuje každodennost svých postav v malém venkovském městečku, v němž lidé žijí v souladu s přírodou a ročním cyklem. Jejich existence se omezuje na práci a sousedské návštěvy, nemají přehnané ambice a jsou svým způsobem ryzí. Pro mladého malíře Werthera, který se do lůna přírody uchyluje, aby sbíral inspiraci, jsou zdrojem potěšení a osvěžením jeho zkušeností s pokryteckou společností. Na venkově se mladík setkává také s Lottou, nejstarší dcerou vrchnostenského úředníka, pro niž okamžitě zahoří. Jeho láska je následně zdrojem utrpení naznačeného v názvu.

Werther je silně přecitlivělým jedincem se sklony všechno přehnaně prožívat. Nevidí svět okolo sebe v reálných obrysech, nýbrž pouze vlastní pokřivenou perspektivou založenou striktně na emocích, nikoliv na zdravém, rozumem podloženém úsudku. Dalo by se říci, že Goethe se v textu vymezuje vůči osvícenské racionalitě, protože jeho hlavní hrdina je vším, čím století rozumu opovrhuje. Staví city nade všechno, využívá je jako omluvu pro jakýkoliv druh jednání a je ochoten na jejich základě promíjet i vraždy nebo další zločinné činy. To Werthera staví do ostrého kontrastu s ostatními postavami, které se až na výjimky nenechávají unášet city a jsou spíše zástupci racionálně smýšlející většiny. Někde na pomezí mezi oběma skupinami stojí Lotta, která sice své jednání řídí rozumem, ale hluboké prožívání jí není cizí. Úmyslně ho však potlačuje a pohřbívá uvnitř sebe, protože nekoresponduje s většinovým náhledem společnosti na správné chování mladé dámy.

Román má z většiny epistolární formu, pouze poslední část využívá krom dopisů také perspektivu vypravěče, která má za úkol zaplnit mezery vznikající zmatečností posledních Wertherových listů. Goethe volí ve své době velmi oblíbenou literární formu, k níž se autoři 18. století uchylovali, aby dílu dodali autentičnost. Ostatně hned v úvodních poznámkách se můžeme dočíst, že jde o příběh veskrze pravdivý a dopisy do posledního písmenka pravé, což byl oblíbený trik autorů, jak přilákat více čtenářů - dával jim totiž pocit, že se jedná o příběh jednoho z nich, nikoliv jakési smyšlené entity existující pouze v autorově hlavě. Goethe v textu viditelně pracuje s dobovými náladami a odkazuje se k dalším literárním dílům, s nimiž jeho hrdina souzní nebo naopak nesouhlasí. Příkladem prvního může být Lessingova Emilia Galotti, kterou Werther čte, kritiku si naopak vysloužil Voltairův Candide, byť není explicitně jmenován. Většina z děl, vůči nimž se autor v textu vymezuje, není přímo zmíněna a vyžaduje značný literární přehled skryté narážky odhalit.

S ohledem na formu je text převážně popisný, obsahuje však také pasáže připomínající právní či morální disputace. Hlavní hrdina se s ostatními velmi rád pře, vzhledem k tomu, že neuznává jinou pravdu než svoji, se však tyto rozhovory těžko dají označit za diskuzi. Značná pozornost je věnována popisům krajiny či počasí, které hluboce ovlivňují hrdinovo rozpoložení, ještě větší prostor dostávají popisy Wertherových emocí, zejména stravující nenaplněné lásky, která se stává jediným smyslem jeho života.

Utrpení mladého Werthera je snad až přehnaně sentimentální prózou, která nicméně vychází z dobové nálady a do značné míry odráží mladickou nezkušenost samotného tvůrce. Goethe se v pozdějších letech od svého Werthera distancoval, nemohl však popřít, že jeho hrdina inspiroval další romantické rozervance. Román má sice nesnesitelného hlavního hrdinu, který místy působí skoro jako karikatura (byť v tomto případě zřejmě neúmyslná), nicméně vyznačuje se velmi vyspělým literárním stylem s citem pro detail i jemnou ironii. Možná se nejedná o autorovo nejlepší dílo, on sám by ho za něj určitě nepovažoval, jde však o text, který předznamenal literární vývoj dalších desetiletí a i dnešním čtenářům dovede přístupnou formou předat spirit a pocity pravého romantického hrdiny.