Milan Krčmář - Bezejmenní

Dva lidé, kteří se nikdy nesetkali, ale jejichž osudy se přesto propletly. První je mladá židovka z Haliče, která sice pochází ze zaostalého kraje, ale má velmi uvědomělého otce s jasnou vizí o budoucnosti jeho dětí. Druhý je třebíčský četník, který se shodou okolností dostane k vyšetřování nesmírně bizarního případu vraždy, jemuž se rozum téměř vzpírá uvěřit.

Příběh začíná v roce 1915, kdy hlavní hrdinka dostane k patnáctým narozeninám deník, který si okamžitě začíná psát. Na jeho stránkách se svěřuje se vším, co ji v nedávné době potkalo a co považuje za důležité. Stěžejní místo nicméně zaujímá její líčení války a všeho, co to pro ni a její blízké znamená. Jakožto obyvatelé Haliče musí celá její rodina před postupující východní frontou uprchnout nejprve do Užhorodu a odsud do dalších měst monarchie. S krátkým intermezzem ve Lvově, kde hlavní hrdinka  studuje, se dostává do Ostravy, Brna a nakonec do Třebíče, odevšad však odchází málem dřív, než tam stihne pořádně zapustit kořeny.

O deset let později, v roce 1925 v Třebíčí mezi četníky slouží druhý hrdina, který má krátce před svatbou a je hrdý na svou příslušnost k české národnosti. Osud tomu chce, že se připlete k vyšetřování vcelku bizarního případu. Jeden z místních obyvatel se v opilosti podřekne, že zavraždil dva muže, a jakmile se naplno spustí rozkrývání všech okolností tohoto hrůzného činu, vychází najevo, že v něm možná nejde jenom o bestiální dvojnásobnou vraždu. A že celá šíře jeho hrůznosti je takřka absurdní.

Příběh je vyprávěn prostřednictvím deníkových zápisků, přičemž jednou z nejzajímavějších věcí je skutečnost, že jména hrdinů se čtenář po celou dobu nedozví. Většina lidí v jejich blízkosti je pojmenovaná, oni sami si však po celou dobu zachovávají anonymitu. Od toho tedy název. Autor na stránkách svého románu rozkrývá osudy obyčejných lidí během první světové války a následně krátce po zrození mladé republiky, která své postavení musí teprve utužit. Vypráví čistě o každodennosti občas okořeněné něčím neobvyklým a narušujícím řád všedních dní. Necílí na akci ani prudké zvraty, díky tomu však dokáže dokonale vystihnou atmosféru doby. Čtenář tak naplno vnímá postup válečné fronty, stupňující se útrapy civilního obyvatelstva, narůstající hlad, bídu a zoufalou nemohoucnost těch, kdo sice přímo nebojují, ale přesto jsou válečnými událostmi zasaženi. O to paradoxněji působí kontrast s prvorepublikovým prostředím, které jako by zapomnělo na nepohodlí válečných let a snažilo se smazat každou zmínku o jejich existenci. Mladá republika je skvělá, nabízí každému hojnost a naprosto rovné šance. Nic jako minulost v ní neexistuje, nejedná-li se o slavný boj za národní sebeurčení.

V románu není nijak zásadní kolo velkých dějin, protože ty se postav dotýkají spíše okrajově. Tvoří rámec jejich žité skutečnosti, ale často pro ně nejsou nijak zásadní. Jejich životy se totiž odvíjí dějinám navzdory, jejich osobní tragédie mnohdy vůbec nesouvisí s aktuální politickou situací nebo rozložením sil na bojištích či v politické struktuře země. Celý příběh je dokonalou ukázkou paradoxů a krátkých, ale osudových chvil. Mnohdy by stačilo málo - jeden pohled, pár minut zpoždění, jiné rozhodnutí či jinak zvolená slova - a všechno se mohlo odehrát úplně jinak. Autor úmyslně staví své postavy do situací, v nichž by i drobnost mohla znamenat úplně jiný vývoj, a úmyslně je nechává se spálit, aby dokázal, že přes veškerou snahu nejsou pány nad vlastními životy, nýbrž pouze loutkami v rukou osudu, před nímž se nedá utéct.

Oba hlavní hrdinové jsou si v řadě ohledů podobní, v jiných, zejména pokud jde o jejich vztah k autoritám a jejich následování, jsou však absolutními protiklady. Hlavní hrdinka první části (která zabírá zhruba 3/4 celkového rozsahu) je dívka nesmírně inteligentní a očividně nadaná na jazyky, která se však nedokáže postavit sama za sebe a bojovat za věci, kterým věří, nebo je považuje za správné. Její soudy často vychází z mylných předpokladů a stávají se proto předmětem nedorozumění, navíc slepě následuje vedení druhých neschopná říct jim ne nebo se aspoň pokusit o vlastní argumenty. Její hlavní zbraní v boji s každým protivenstvím jsou slzy, což je občas vcelku únavné a vyvolává otázky ohledně jejího zdravého rozumu. Hlavní hrdina druhé části je zásadový muž přesvědčený o vyšší spravedlnosti, který těžce nese, je-li na někom pácháno bezpráví. Respektuje autority, zároveň však vždy upřednostňuje vlastní svědomí a svobodnou vůli, která ho nutí hnát se za spravedlností bez ohledu na následky.

Skutečně obdivuhodná je autorova práce s historickými prameny. Přirozeně věrně reflektuje všeobecně známé skutečnosti o bojích první světové války i politickém vývoji zatím ještě křehké poválečné československé demokracie, krom toho si však dal vskutku mravenčí práci s dohledáním informací o drobných událostech lidské každodennosti a zejména okolnostech, které z ní vybočují. Vyprávění je průběžně doplňováno novinovými články reflektujícími konkrétní dění. Autor si jimi vypomáhá zejména v momentech, kdy by jeho vyprávění mohlo působit neskutečně či vybájeně. Mnohdy se jedná o zprávy ryze regionálního charakteru popisující události, které nejsou v širším povědomí. Přesně ty pasáže, které působí nejvíce přitažené za vlasy, jsou ve skutečnosti ty nejreálnější a podložené nejhlubší historickou rešerší. Zároveň je skvěle zachycena tendenčnost doby, která nutí postavy utvářet si názory na základě zprostředkovaných novinových zpráv, nikoliv prostřednictvím žité zkušenosti. To všechno má za důsledek nepochopení a desinterpretace, které připadají současnému čtenáři skoro úsměvné, ale pro postavy jsou součástí jejich světonázoru.

Bezejmenní jsou výborně propracovaným historickým románem o paradoxech lidské existence. Autor prostřednictvím svých hrdinů demonstruje, že nepotřebujeme znát něčí jméno, abychom s jeho osudem mohli hluboce soucítit, a zároveň fakt, že příběh každého z nás je pouze součástí anonymní masy a je snadno zaměnitelný. Ve skutečnosti jsou hybateli dějin mnohem spíš tito anonymní jedinci než slavná jména, která se dostanou do učebnic. Autor dokázal vystavět velmi živoucí charaktery a zároveň dokonale zachytit atmosféru zobrazovaného období. Celý román je v podstatě vyprávěním o každodennosti, tomu ostatně nahrává i jeho pojetí coby jednotlivých deníkových zápisů, jde však o každodennost na pozadí velkých dějin, které se v ní přirozeně odrážejí. Nejde o román bohatý na zvraty, nýbrž o příběh lidské houževnatosti, která nám všem dovoluje přežít i v těch nejnezáviděníhodnějších podmínkách.