Když vás už samo vaše narození předurčuje k životnímu údělu vyděděnce, dá se vůbec nějak bránit? Frannie pochází z Jamajky, kde vykonává práci služebné. Jako mulatka nezapadá ani mezi černé otroky ani mezi jejich bílé pány. Zůstává někde mezi nimi, protože není ani dost černá ani dost bílá, což ji staví do nepříjemné pozice.
Příběh je zasazen na začátek 19. století a začíná vraždou. Zaměstnavatel Frannie i jeho žena jsou v noci ubodáni k smrti a podezření okamžitě padne na jejich černou služku. Frannie se v inkriminovaný čas nacházela v domě, dokonce přímo v posteli své paní. Dívka tvrdí, že si nic z nočních událostí nepamatuje, vyšetřování je však odhodláno vidět v ní vražedkyni, i kdyby pro nic jiného než její barvu kůže.
Následně se příběh vrací zpátky v čase na Jamajku, kde se Frannie narodila a prožila dětství i většinu dospívání. Je jen další z mnoha černých otrokyň, má však v domě specifické postavení. Její pán, Langton, totiž zasvětil celý život výzkumu intelektuální nedostatečnosti černochů a Frannie je pro něj živoucím vědeckým experimentem. Může na ní totiž potvrdit svou tezi, že černoši jsou nevzdělatelní, a pokud se přeci jenom něco naučí, pak pouze díky příměsi bílé krve, která v mulatech koluje. Černoch totiž v jeho očích má blíž k opici než k člověku.
Román je velmi zajímavou exkurzí do britské společnosti počátku 19. století. Hlavní hrdinka v něm popisuje svůj život v extrémně rasistické společnosti, která lidi soudí víc na základě jejich vnějšího vzhledu než podle schopností. Černoši zde slouží jako otroci, případně jako kuriózní hračky k obveselení celé společnosti, jejichž výstřelky si může smetánka užívat. Nikdo je nepovažuje za rovnocenné britské občany, proto je snadné udělat z nich zločince. K této dráze je přece předurčuje už samotná jejich barva kůže.
Autorka vedle rasismu v knize tematizuje rovněž postavení ženy nebo homosexualitu, ale také závislost či toxické vztahy. Staví svou hrdinku do extrémně znevýhodněné pozice a pozoruje, jak se to podepíše na její mentalitě i samotné existenci. V podstatě představuje panoptikum více či méně zoufalých postav, které se upínají k nejrůznějším, mnohdy zvráceným světonázorům, jelikož právě ty jim pomáhají přežít. Stávají se oběťmi svých vlastních tužeb a přání, točí se v začarovaném kruhu a marně hledají správná východiska, protože nic takového v podstatě neexistuje. Společnost v románu je společenstvím lidských bestií, které se bez skrupulí využívají a zrazují, protože jen to jediné jim umožňuje přežít. A hlavní hrdinka v tom není výjimkou.
Román není žánrově jednotný a snoubí v sobě prvky krimi, romantiky i historického románu, nejvíc ze všeho je však společenskou prózou o současných problémech, byť zahalených do líbivého historického hávu. Vyprávění je koncipováno jako osobní zpověď hlavní hrdinky, jež si zkracuje čas čekání na soudní proces sepisováním vlastního osudu. Jen místy je Frannieino subjektivní líčení přerušeno vložením svědecké výpovědi k hrůznému činu, který byl spáchán a který se intenzivně vyšetřuje. Román je působivou exkurzí do dobové mentality, která je zvrácená zejména tím, jak čestná a spravedlivá si připadá.
Vyznání Frannie Langtonové je působivým příběhem o lidské zvrácenosti. Hrdinka popisuje svůj osud do podrobností, jimž se rozum zdráhá uvěřit, jelikož působí až absurdně. Autorka však má svou práci podloženou pečlivým historickým výzkumem, a byť jí sem tam nějaká drobnost uletí, celkový obrázek to nijak zásadně nenarušuje. Zápletka je sice na první pohled vcelku banální, ovšem díky dobovému kontextu, stylu psaní a řadě zajímavých myšlenek nepůsobí plytce a dodává příběhu hloubku. Jedná se o román, který snoubí těžké téma s lehkým stylem a dovede zaujmout i znechutit popisem toho, kdo jsou vlastně lidé.
Žádné komentáře:
Okomentovat