Rozmarné léto

Autor: Vladislav Vančura
Divadelní adaptace: Martin Velíšek

Premiéra: 23. 6. 2019
Uvádění: Divadlo Viola

Režie: Michal Pavlík

Obsazení
Vladislav Beneš
Václav Helšus
Zdeněk Maryška
Zuzana Slavíková

Délka představení: 1 h 50

Vladislav Vančura je proslulý svým specifickým literárním stylem a nádhernou češtinou, které i přes značnou komplikovanost sluší mluvené slovo. Rozmarné léto v divadle Viola není čistokrevnou divadelní adaptací, mnohem spíš jde o nenásilnou dramatizaci v duchu rozhlasových her, která vzdává hold autorovu jazykovému umu a poetičnosti jeho vypravování.

Krokovy Vary jsou městečkem nevýznamným, v němž nežijí nijak zajímaví lidé ani se tam nedějí nijak zajímavé věci. Když se proto objeví kočovný kouzelník se svou půvabnou asistentkou, vzbudí to nemalou pozornost. Nudný stereotyp každodenní existence obyvatel je narušen, v nejednou člověku se začnou probouzet hříšné touhy a najednou naplno vyvstávají otázky, jestli jsou zdejší lidé skutečně takoví, za jaké se vydávají.

Vančurův román není příliš bohatý na děj a není taková ani divadelní adaptace Martina Velíška. Zůstává věrná původnímu Vančurovu textu a v podstatě jej kopíruje, byť zkracuje. Adaptace se nesnaží jít jakkoliv proti smyslu románu, jeho tempu či struktuře. V podstatě vybírá dějově zajímavé pasáže a kombinuje je s dlouhými rozhovory postav o smyslu či možná spíš nesmyslnosti života. Inscenace Michala Pavlíka jde tomuto pojetí na ruku, protože působí staticky, takřka rozhlasově. Staví zejména na práci s textem a jeho precizní interpretaci, tudíž herci se stávají spíše statickými vypravěči než plnohodnotnými postavami.

Všichni čtyři herci, kteří se v představení objevují, jsou především schopnými rétory. S ohledem na Vančurův košatý literární styl to ani jinak nejde. Text je plný přechodníků a neotřelých větných konstrukcí, v nichž dá skoro práci se neztratit. Paradoxně jim však právě mluvené slovo prospívá, protože díky intonaci, správnému kladení důrazů a pečlivému frázování dokáže divák plně pochopit, o čem je řeč. Většina předkládaných sdělení jsou prostě jenom krásně znějící navoněné banality a herci na jevišti se stávají jejich interprety. Všichni čtyři představitelé jednotlivých charakterů se dobře poslouchají, nejvíce pozornosti k sobě však zejména pro sytou barvu hluboko položeného hlasu strhává Zdeněk Maryška následovaný Vladislavem Benešem. Zuzana Slavíková zaujme už jen z pozice jediné ženy na scéně, trochu upozaděn zůstává Václav Helšus, který má místy intonační problémy a jako by se nedokázal do textu naplno položit.

Scéna je víceméně náznaková. Tvoří ji zadní dřevěná stěna imitující podle potřeby převlékací lázeňské kabiny, kůlnu i vůz kouzelníka Arnoštka, která je doplněna několika kusy nábytku. V levé části jeviště stojí stůl a tři židle, které se po různu přesouvají sem a tam, v některým pasážích je doplní ještě nízké štokrle. Herci většinu času někde sedí, konkrétní prostředí se dokresluje prostřednictvím textu. Dobře zvolené je pojetí kouzelníkových provazochodeckých představení, která se zdánlivě odehrávají v hledišti před diváky. Kostýmy jsou velmi civilní a v podstatě odpovídají první republice, byť se nesnaží o žádnou přesnou imitaci.

Rozmarné léto ve Viole je velmi statickou inscenací, která klade velký důraz na Vančurův jazyk a specifický literární styl, jemuž podřizuje veškeré divadelní prostředky. Chtělo by se dokonce říct, že je to představení velmi nedivadelní, jelikož zvolený inscenační klíč odpovídá spíš rozhlasové hře. Přes minimum zvolených výrazových prostředků se však tvůrcům daří vytvořit velmi atmosférickou inscenaci s přídechem nostalgie a dávno minulých časů, která nikam nespěchá a dovoluje divákovi naplno procítit obdiv k naší krásné mateřštině.