Sally Rooneyová - Normální lidi

Marianne a Connell spolu chodí na střední školu. Ona je bohatá, on chudý, jeho v kolektivu zbožňují, ji považují za divnou. Vztah, který je pojí, je přinejmenším zvláštní a postavený na dost vachrlatých základech, přesto se zdá, že pro oba je tím nejintenzivnějším, co v životě mají.

Marianne má rodinu, která se topí v penězích, rozhodně jí však neposkytuje žádné zvlášť milující zázemí. Ve škole navíc nemá přátele a je vnímána jako podivínka, s níž se radši nikdo nedá ani do řeči. Connell je synem svobodné matky, která se snaží vydělávat, jak jen to jde, a v domě Marianniny rodiny uklízí. Ve chvílích, kdy Connell jezdí matku vyzvednout, má jedinečnou šanci promluvit si se spolužačkou mimo školní budovu a mezi těmi dvěma vzniká cosi jako přátelství.

Vztah Connella a Marianne je přinejmenším komplikovaný. On nechce, aby se vědělo, že má s dívkou cokoliv společného, ona se tomu mlčky podvoluje, protože v podstatě nemá na vybranou. Nedá se mluvit o partnerství jakéhokoliv druhu, protože jde o vztah nevyvážený, skoro až toxický, v němž jeden využívá druhého a v podstatě to ani nijak nezakrývá. Kdo je manipulátorem a kdo obětí však často není jasné, protože role se porůznu přelévají mezi oběma hlavními protagonisty a často se nedá určit, kdo má zrovna navrch.

Román je primárně o dospívání a fázi rané dospělosti, v níž se všichni snažíme především poznat sami sebe a pochopit, kdo jsme a co od života chceme. Oba hlavní protagonisté se tak trochu plácají ve vlastní existenci a nedokážou najít ten správný směr. Velmi často se nechávají ovlivňovat svým okolím a dají víc na mínění druhých než své vlastní. Neschopnost prosadit si svou je ve výsledku pouze zraňuje a ubližuje jim, protože neumí být upřímní nejen k druhým, ale dokonce ani sami k sobě.

Krom toho je však velmi silným tématem relativita. Autorka poukazuje na to, jak neskutečně proměnlivé je lidské mínění a jak snadno se nechá ovlivnit. Hlavní hrdinové jsou po celou dobu víceméně stejní. Ano, proměňují a vyvíjí se v čase, ale jejich jádro se nemění. Přesto jsou pokaždé vnímáni jinak, přičemž názor si na ně lidé tvoří víc na základě mínění druhých, než na základě vlastního pozorování a reality. Marianne i Connell jsou nuceni žít s určitými nálepkami, které by si oni sami zřejmě nedali, které jim byly jednoduše přiděleny a které oni svým chováním buď popírají, nebo potvrzují.

Autorka má specifický styl, který se nesnaží hrát si na složitou literaturu. Nepíše košaté věty ani květnatá souvětí, nezajímají ji metafory ani žádné jiné umělecké prostředky. Její vyjadřování je strohé a popisné, ovšem s citem pro detail a precizní povahokresbu. Jako by byla pouhou pozorovatelkou života odvíjejícího se kolem ní, který se snaží zachytit na papír v celé jeho syrovosti.

Román Normální lidi je v něčem velmi obyčejný, v mnoha ohledech však nutí k zamyšlení. Je to polemika o tom, kdo vlastně jsme a jak moc to určuje naše okolí. Hlavní hrdinové proplouvají životem a snaží se najít aspoň záchvěv jakéhokoliv smyslu vlastní existence a zároveň si neustále kladou otázku, kým jsou a jak moc svobodně si to zvolili. Autorka píše čtivě, byť poněkud suše a ráda nechává věci bobtnat pod povrchem, aniž by je otevřeně řekla. Otevírá se tak velký prostor pro čtenářovu vlastní imaginaci a úvahy. Román totiž nabízí řadu otázek k zamyšlení, s nimiž stojí za to se konfrontovat.