Krkonoše aneb Kde jinde si pročistit hlavu, než v našich nejvyšších horách?

V polovině června jsem se konečně dočkala aspoň krátké dovolené. Vzhledem k tomu, že naposledy jsem byla mimo domov začátkem loňského října, bylo na čase. A protože naše červnové zahraniční plány kvůli koronaviru padly, rozhodly jsem se se ségrou vyrazit poznávat krásy Čech a zamířily do Krkonoš.

V Krkonoších jsem byla už několikrát. Přeci jenom jde o naše nejvyšší hory navíc protkané sítí turistických tras, tudíž jejich návštěva se pro výletníky přímo nabízí. A je celkem jedno, jestli sem pojedete v létě nebo v zimě (i když s prvním sněhem se řada turistických cest uzavírá kvůli nebezpečí lavin, takže k pěšímu poznávání to není úplně ideální). Svoji úplně první návštěvu si vybavuju jen hodně matně, protože mi tehdy bylo necelých pět, ale vím, že jsme tehdy sídlili na Pomezních boudách v celkem polních podmínkách. V následujících letech jsem byla i v Harrachově, Špindlerově Mlýně nebo Jilemnici, dokonce i na polské straně Krkonoš. Tentokrát to vyhrál opět Špindlerův Mlýn, konkrétně přilehlý Svatý Petr, protože jsme měly chuť na trochu rozmazlování ve wellness.

Doprava

Asi není nutné zpochybňovat, že nejpraktičtější je v tomhle případě auto, protože vás doveze přímo na místo určení a nebudete muset hledat navazující spoje. Jinak ale hodně záleží na tom, kam přesně jedete. Do Špindlerova Mlýna se dostanete z Prahy přímým autobusem, který odjíždí z Černého Mostu a cesta mu trvá necelé tři hodinky. V rámci Špindlu potom jezdí několik linek MHD, které vás dopraví na jednotlivé chaty v okolí nebo do Svatého Petra. Radši si ale zjistěte jízdní řád předem, protože každý autobus jezdí jen zhruba 5x denně a ne vždycky obsluhuje všechny zastávky (třeba do Svatého Petra vyjíždí poslední zhruba v 15:30). V případě nutnosti můžete využít taxi, které funguje nonstop a v rámci města vás doveze na místo určení za nějaké dvě tři stovky.

Ubytování
Možnosti ubytování v Krkonoších jsou velmi pestré, takže záleží čistě na vás, kam se vypravíte. Vybírat můžete i s ohledem na výlety, které plánujete podniknout, protože ne každá destinace je vhodná pro konkrétní výšlap. Ubytování se každopádně nabízí v nejrůznějších cenových kategoriích, čemuž odpovídá i míra poskytovaných služeb. Rozhodně však počítejte s tím, že Krkonoše jsou v rámci naší republiky jednou z dražších destinací.

My si vybraly Orea Hotel Resort Horal, který poměrně nedávno prošel komplexní rekonstrukcí, takže nabízí moderní zázemí a širokou škálu služeb. V našem rozhodování hrála velkou roli skutečnost, že tady mají wellness s bazénem, vířivkou a krásným výhledem. Vstup pro hotelové hosty je zdarma a krom možností koupání můžete využít také klasickou finskou saunu a páru. Pokud by vám to bylo málo, najdete tu i další druhy saun nebo ledovou lázeň, přístup do této privátní části wellness je však za poplatek; stejně tak si můžete zaplatit masáž. Hotel je očividně velmi oblíbený mezi rodinami, protože v bazénu je neustále hromada dětí, pozor na to. Pokud si chcete nerušeně zaplavat a relaxovat, přijďte sem až večer po sedmé, kdy už děti dovnitř nesmí.

Hotel nabízí ubytování v několik typech pokojů, respektive dělí pokoje do několika kategorií podle velikosti a výhledu. Ty nejdražší jsou ve vyšších patrech hotelu a nabízejí krásný výhled do celého údolí a na protilehlý lyžařský areál, ty nejlevnější naopak směřují do lesa, takže výhled nic moc. Záleží tak asi spíš na tom, jak moc času na pokoji hodláte strávit a na jakém výhledu trváte. Pokud vám jde jen o přespání a většinu dne stejně budete mimo, výhled asi úplně nutně nepotřebujete. Součástí vybavení pokojů je lednice a set pro přípravu kávy a čaje. Pokud jde o stravování, za nás rozhodně doporučujeme i snídaně, které svou bohatou nabídkou naprosto odpovídají hotelovému standardu. Večeře se dají přikoupit, abyste měli polopenzi, a v hotelu je také a la carte restaurace a bar, kde servírují menší jídla. Chuťově rozhodně doporučujeme, jen pozor na ceny, které jsou trochu vyšší. K baru patří i velká venkovní terasa s krásným výhledem, takže zajít sem na aspoň jeden večerní drink určitě stojí za to.

Stravování

Špindlerův Mlýn není moc veliký, ovšem jde o klasické rekreační středisko, což znamená, že možností stravování tu najdete nepočítaně. Většina ubytovacích zařízení pro své hosty nabízí možnost snídaní nebo polopenze, stejně tak však můžete jíst venku. Restauracemi je městečko prošpikováno, v podstatě na nějakou narazíte na každém kroku. Vybírat můžete z české klasiky, pizzerie, mexika, zážitkové gastronomie nebo kaváren a cukráren. Ceny vesměs odpovídají pražské úrovni, aneb je do nich zahrnuto něco, co pracovně nazývám vysokohorskou přirážkou. :D

Jíst se pochopitelně dá i přímo v horách, až vyrazíte na výlet. Všechny stezky totiž vedou kolem minimálně jedné turistické chaty, ale většinou jich budete míjet mnohem víc. Na každé nabízí pití (klasikou je pivo a nějaká limonáda, ale seženete i vodu) a více či méně omezený výběr jídel. Většinou je to nějaká polévka a podle našich zkušeností nějaký guláš a plněné knedlíky (buď slané s uzeným, nebo sladké s ovocem). Pokud dáváte přednost drobnějšímu občerstvení, můžete si dát párky nebo klobásu. Rozhodně doporučuju mít s sebou hotovost, protože na horských chatách nemívají platební terminály.

Výlety
A teď, po úvodním praktickém okénku, se můžeme vrhnout na to, co jsme vlastně v Krkonoších viděly a dělaly my. Na výběr je ze spousty tras různých délek a náročnosti, takže si určitě vyberou i neturisti a nechodci. Ten, kdo chce např. obdivovat výhled, ale nechce se mu šlapat do kopce, může využít lanovku. Je to sice odměna bez námahy, ale rozhodně je to řešení.

My měly na poznávání zhruba dva a půl dne, takže jsme stihly dva velké a poměrně náročné výlety - oba měly přes dvacet kilometrů a určitě bych je nedoporučila nikomu, kdo není zvyklý aspoň trochu sportovat; fyzička se v tomhle případě rozhodně hodí. Ještě než vyrazíte, ujistěte se, že máte vhodné, dostatečně pevné boty, zásobu pití (i když to se dá případně sehnat na každé chatě) a namazali jste se opalovacím krémem. Pokud totiž půjdete hřebenovou túru, zapomeňte na to, že byste se měli kam schovat, o stín skoro nezakopnete. Moc ho ostatně není ani při výstupech. A horské sluníčko umí nepříjemně připalovat, i když se to na první pohled nezdá.

Na Labskou boudu a zpátky
Náš první výlet byl přes Medvědín, Vrbatovu boudu a Pančavský vodopád na Labskou boudu a odsud zpátky do Špindlu. Z centra Špindlerova mlýna vyrazíte po červené na Horní Mísečky, kam je to zhruba 4 km, a následně budete pokračovat směrem k Vrbatově boudě. Cesta vás povede přes horní stanici lanovky na Medvědín a pak kus po hřebeni, odkud můžete obdivovat krásné vyhlídky na Krkonoše. V dálce je vidět i Labská bouda. Za Šmídovou vyhlídkou vás čeká stoupání po asfaltové silnici až na Vrbatovu boudu, odkud můžete pořád po červené pokračovat až na Labskou boudu. V podstatě je to hřebenovka, takže jdete po rovině, nicméně terén není úplně snadný. Určitě se nezapomeňte zastavit u Pančavského vodopádu a na Ambrožově vyhlídce, ale dejte si pozor, pokud trpíte závratí. I těm, komu výšky nevadí, se tady může pěkně zamotat hlava.

Od Labské boudy se dá pokračovat k prameni Labe, který je vzdálený jen 1 km a je ideálním rozcestníkem k dalšímu putování. My se nicméně rozhodly jenom pro rychlý oběd a sestup do Špindlerova Mlýna. Ten je odsud po modré necelých 10 km, přičemž vás čekají hodně náročné první 4 km. Sestup vede kolem Labského vodopádu (můžete odbočit na vyhlídku trochu stranou přímé trasy) a pořád dolu po kamenité a místy ne úplně pevné cestě. Dávejte si pozor, kam šlapete, protože si tady můžete snadno zvrtnout nohu. Jakmile však zvládnete úvodní 4 km, zbylých 5,5 km už vás čeká po asfaltové silnici. My z toho nakonec ušly jen 3,5 km a zbylých pět do našeho hotelu dojely taxíkem od Dívčí lávky. Ségru totiž po sestupu bolelo koleno tak, že byla ráda, že jde. Každopádně vás však dole čeká už jen rovinka a víceméně stín, takže se to dá naprosto v pohodě ujít.

Noční výstup na Sněžku za východem slunce

Už loni jsme si se ségrou plánovaly výlet do Krkonoš s výšlapem na naši nejvyšší horu, abychom mohly obdivovat východ slunce z jejího vrcholu. Kvůli počasí to nakonec nevyšlo, ovšem tentokrát byla předpověď naprosto ukázková, takže nám nic nebránilo zkusit štěstí. Jediné, co nám úplně nehrálo do karet, byla extrémně brzká hodina východu. Vzhledem k blížícímu se slunovratu slunko vycházelo už ve 4:43, což znamenalo vyjít z hotelu kolem půl jedné v noci, abychom těch zhruba 10 km nahoru v dobrém čase zvládly.

Pokud se pro tenhle výlet rozhodnete taky, nezapomeňte na adekvátní vybavení. Určitě se neobejdete bez nějakého zdroje světla, naprosto ideální je čelovka, protože tak aspoň nemusíte nic držet v ruce a svítíte si přímo před sebe. Taky si vezměte něco teplejšího na sebe, protože čím výš se dostanete, tím větší zima bude. O tom, že čekání na Sněžce se může protáhnout, ani nemluvě, takže nějaký kousek oblečení navíc určitě oceníte. Když denní teploty překračují 25 °C, obejdete se i bez čepice a rukavic, nic ale nezkazíte, pokud si je přeci jen přihodíte do batohu. A pokud máte tu možnost, klidně si uvařte do termosky čaj, aspoň budete mít cestou něco na zahřátí.

Na Sněžku se dá jít z několika stran a všeobecně je pro noční výšlapy asi nejpopulárnější cesta z Pomezních boud, protože je relativně krátká a ne až tak náročná. My ale pochopitelně vyrážely ze Špindlu. I tady se nabízí víc možností, nicméně přímo kolem našeho hotelu vedla červená značka vzhůru na Kozí hřbety, takže jsme usoudily, že si nebudeme komplikovat život hledáním jakékoliv okliky. Což znamenalo, že nás čekal ten asi nejtěžší možný výstup. Kozí hřbety jsou náročné i přes den, natožpak v noci. Celý úsek má asi jen 3,5 km, nicméně my ho šlapaly hodinu a půl. Je to velmi příkré stoupání a navíc si musíte dávat pozor, kam šlapete, aby vám neuklouzla noha, nezakopli jste atd. Trasa je zpevněná, jelikož jde o lavinový svah, nicméně to neznamená, že by všechny kameny držely pevně na místě. Jakmile se ale vyškrábete nahoru, čeká vás poklidná hřebenovka, na níž si můžete odpočinout. A pokud sem polezete ve dne, nenechte se připravit o okouzlující výhled do údolí. Cesta pokračuje pořád rovně na Luční boudu, odkud je to nejpřímější na Slezský dům a pak už vzhůru na Sněžku. Ostřejší stoupání vás čeká až na posledním kilometru a půl. Cesta vede většinou po červené, až z Luční boudy se krátce napojíte na modrou.

Noční výstupy na naši nejvyšší horu jsou v posledních letech velmi populární, takže se můžete vsadit, že nahoře nebudete sami. My dorazily zhruba s hodinovým předstihem a už tu bylo docela plno. Počítejte s tím, že až budete nahoře sedět a čekat, docela vymrznete, není proto od věci přibalit si do batohu ještě jednu mikinu nebo svetr. Pohled na slunce vykukující z noční tmy, které se nakonec vyhoupne nad obzor a ozáří krajinu pod sebou, je ale přinejmenším uspokojující a za tu námahu s výstupem to stojí. Musí vám ale vyjít počasí. Ideální je, pokud je úplně jasno, bez nízké oblačnosti nebo mlhy. Nám vyšlo počasí naprosto na jedničku, a to jsme se při plánování žádnou předpovědí neřídily. Prostě se zadařilo. :)

Cestu dolů jsme absolvovaly částečně ve vlastních krocích, jen teď už za denního světla. A musím říct, že probouzející se Krkonoše mají něco do sebe. Abychom nemusely znovu absolvovat Kozí hřbety, vzaly jsme to tentokrát přes Výrovku, odkud nás čekal dlouhý a ne úplně příjemný sestup po zelené do údolí Svatého Petra. Značka se nám sice ztratila někde cestou a navigace zůstala bez signálu, ale naštěstí nebylo moc kam odbočit, takže jsme prostě vesele pokračovaly pořád dolů. Na hotel nás pak sice čekaly ještě další dva kilometry, ovšem to už byla maličkost. I když, co si budeme, ten poslední kilometr je vždycky nejdelší. Na druhou stranu, jak často se vám stane, že byste vyráželi na snídani v půl deváté ráno a už za sebou měli pětadvacetikilometrovou túru?

Celkově byla naše dovolená mimořádně příjemná. Ten správný mix aktivního odpočinku a čiré relaxace. Hory, wellness, skvělé jídlo a báječné drinky s neopakovatelným výhledem. Mám Krkonoše ráda a baví mě je poznávat pokaždé z jiné strany. Tras je tu totiž nepočítaně a všechna ta horská panoramata se prostě nikdy neomrzí. :)