Útlá novelka italského prozaika Domenica Starnoneho dokonale naplňuje první větu slavného Tolstého románu Anna Karenina - "Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém." Na velmi koncentrovaném prostoru se čtenářům představuje jedno obyčejné manželství dvou lidí, jejichž soužití je poznamenáno smutkem a vzájemným nepochopením, důvody jeho postupného úpadku, či dokonce krachu však každá ze zúčastněných stran vnímá po svém.
Aldo a Vanda se brali mladí, pořídili si děti a vedli vcelku obyčejný život, dokud mezi ně nevstoupila láska, pro niž byl Aldo ochoten vzdát se všeho. Od té doby už uplynula řada let. Děti jsou dospělé, manželé zestárli a jejich pochroumaný vztah se povedlo jakž takž slepit, oba si však v sobě nesou stopy dávných křivd, které jim sice umožňují žít dál vedle sebe, ale určitě jim nepomáhají lépe se pochopit. Teď se vrací ze společné dovolené a byt najdou v troskách. Rozbité a rozházené věci, vybrakované skříně a komody, potrhané knihy... Přitom to však vypadá, že se vůbec nic neztratilo. Kdo má něco podobného na svědomí a proč by to vůbec dělal?
Chaos, který autor ukazuje ve zdemolovaném bytě, jako by byl odrazem duševního stavu jeho hrdinů. Ti totiž po většinu času sami pořádně nevědí, co cítí, zmítají se ve vlastních frustracích a než by převzali zodpovědnost za vlastní jednání, hledají výmluvy, proč nic není jejich chyba. Charaktery jsou trochu zkratkovité a v podstatě podané jako soubor svých nejhorších vlastností. Ženy jsou tu za manipulující semetriky, muži za podléhající slabochy. Autor nijak nelichotí ani jednomu pohlaví a v podstatě spíš předvádí různé podoby bestiálnosti - některé otevřené, jiné skryté.
Text je rozdělen do tří částí, které se liší vypravěčem. První se slova ujímá Vanda se svými nářky nad nevěrným manželem, následuje Aldo s reflexí svého období nevěry a na závěr promlouvá ještě jejich dcera poukazující na to, jak ji spor rodičů celoživotně poznamenal. Tatáž událost je nahlížena ze tří různých perspektiv, přičemž se nezdá, že by autor komukoliv stranil. Spíše poukazuje na problematiku manželské nevěry z pohledu podváděného, podvádějícího i tichého přihlížejícího, jehož by se to celé vůbec nemělo týkat. Pohledy jednotlivých protagonistů se přirozeně liší, je však dost složité s kýmkoliv z nich sympatizovat. V podstatě jsou totiž do jednoho egocentrickými sobci zaměřenými výhradně na vlastní potěšení, kteří nemají ani tu nejmenší snahu pochopit, proč k určitým věcem dochází a jestli by za něco z toho neměli převzít zodpovědnost. Dalo by se říci, že vlastně vůbec netuší, co chtějí, ale nepřestanou se snažit, dokud přesně to nedostanou.
Autor se zamýšlí nad problémem rozpadu rodiny a důvody, které k tomu mohou vést. Zároveň však ani příběh ani chování svých postav nepodkládá nějakou výraznou racionalitou. Jejich jednání i rozhodnutí jsou impulzivní, podléhají okamžitým stavům mysli a často se ani nedají rozumově odůvodnit. Jako by tím poukazoval na nahodilost života, který se neřídí žádnými konkrétními pravidly ani poučkami a prostě plyne navzdory našim přáním či obavám. Hrdinové se jím nechávají zmítat a v určitém momentě svých životů jednoduše rezignují na jakoukoliv snahu cokoliv změnit, protože je to pohodlnější.
Tkaničky jsou v první řadě novelou o narušených vztazích, které se sice lidé snaží lepit dohromady, ale příliš úspěšní v tom nejsou. Je to text o bolesti a útrapách života, touze vzepřít se těm, kdo o nás chtějí rozhodovat, touze mít plnou kontrolu nad vlastním osudem. Autor nastiňuje morálně velmi sporné problémy, které ani nemají správné řešení, a snaží se je předestřít z různých úhlů. V podstatě jde o novelu o obyčejné lidské každodennosti a strastech, které přináší, zároveň je v ní však ukryto mnohem víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat