Hana D. Lehečková - Poupátka

Maloměsto je svébytný organismus, jehož pochopení vyžaduje přímou zkušenost. Zdejší lidé vedou naprosto obyčejné životy ve známých kulisách, všichni se navzájem tváří jako velcí přátelé, ale pod povrchem se často skrývá nejedno temné tajemství.

Františka právě nastoupila na druhý stupeň základní školy, pomalu se dostává do puberty a středobodem jejího vesmíru je dramaťák. Má pocit, že přesně tam zapadá a že je to místo, kde může naplnit svou touhu po herecké kariéře. Vedoucí Mirek je totiž géniem, který dovede na divadelní prkna dovést kohokoliv. Členové kroužku ho nepokrytě zbožňují a i ve městě se těší všeobecné oblibě. Pod líbivou fasádou bodrosti se však skrývá hrůzná pravda, kterou jsou všichni odhodlaní nevidět.

Hlavní hrdinka Františka je citově deprivovaná, protože její rodina nefunguje, jak by měla. Neustále zůstává ve stínu staršího bratra, pro svou matku je boxovacím pytlem, na němž si může vybíjet vlastní frustrace, a otec doma obvykle schází a svůj vztah s dětmi lepí pravidelnými návštěvami kina. Není proto nijak překvapivé, že se dívka cítí nepochopená, přehlížená a zoufale prahne po troše pozornosti a uznání. Svět si vykresluje v líbivějších barvách, než jaký reálně je, a občas zaměňuje vlastní představy s realitou. Je to v podstatě její obrana před nesnesitelností skutečnosti. Divadlo pro ni není žádnou zvláštní vášní, jen prostředkem ke zbavení se vlastní neviditelnosti.

Ostatní postavy nemají mnoho příležitostí vyniknout, protože jsou nahlíženy Františčinýma očima a čtenář proto vidí jen to, co chce sama dívka ukázat. Přesto se velmi přesně odhalují jednotlivé charaktery, byť ve značné zkratce. Mirek je protřelý manipulátor, který vlastní výmluvností dovede ospravedlnit naprosto cokoliv; Františčina matka zahořklá snobka, jíž život nevyšel úplně podle jejích představ; Magda kamarádka, která díky milujícímu zázemí vnímá realitu bez růžových brýlí a často s Františkou jedná lépe, než si dívka zaslouží.

Román kombinuje prozaickou a dramatickou formu. Veškeré promluvy jsou v podstatě divadelními dialogy, čímž se podtrhuje nejen fakt, že hlavním dějištěm je divadelní kroužek, ale především iluzornost celého problému. O Mirkovi a jeho počínání jako by vědělo celé město, přesto se nikdo nerozhodne zasáhnout a situaci jakkoliv řešit. Všichni se jen mlčky dívají, jako by přihlíželi představení bez jasně stanovených dějství i konce. Všichni se tváří jako anonymní dav, který vidí, ale přitom vidět nechce. Celá situace je ještě podtržena skutečností, že vypravěčkou je jedenáctiletá dívka, která není schopná účinně se bránit, jelikož jí schází konkrétní zkušenosti. 

Poupátka otevírají velmi důležitá témata, která jsou ve společnosti stále tabuizována, byť ve zmenšující se míře. Autorka si vypůjčuje dramatické prostředky barokního a klasicistního divadla a rozehrává před čtenářem poslední dějství dramatu kolektivní viny na velkém jevišti světa. Je to příběh, který se nečte lehce, protože dospělý čtenář velmi dobře vidí pod povrch všech náznaků a snadno prohlédne to, co si dítě plně neuvědomuje. Je možné, že vám při čtení Poupátek nebude úplně dobře, přesto jde o příběh, který si pozornost rozhodně zaslouží.