Madeira si získala řadu přídomků. Bývá nazývána ostrovem věčného jara, protože zdejší mírné klima přeje celoročně rozkvetlým rostlinám, stejně tak se jí říká evropská Havaj, protože tyto tichomořské ostrovy v něčem vzdáleně připomíná. Pokud se nicméně na tenhle ostrůvek v Atlantiku vypravíte, můžete si být jistí, že vám má co nabídnout. Horské masivy tady tvoří úchvatné scenérie a nabízí neuvěřitelné výhledy, ale oceán je přitom celou dobu na dosah a z všudypřítomné zeleně přecházejí oči. Je to zkrátka místo, jemuž nebude trvat dlouho si vás získat.
Jak na Madeiru a jak na ní
Dostat se od nás na Madeiru není žádný velký problém, protože z Prahy do Funchalu létá přímá linka provozovaná ČSA, potažmo Travel Servicem. Let trvá něco málo přes čtyři hodiny, záleží na počasí, a vede přes Německo, Francii, Španělsko, Portugalsko a Atlantský oceán. Cena letenek se liší v závislosti na sezóně, ale pohybuje se okolo 10 tisíc za zpáteční let. Nás jedna vyšla na necelých devět. Letiště ve Funchalu, respektive v Santa Cruz, která je od hlavního města vzdálená asi 20 km, je proslulé svou krátkou přistávací dráhou, kterou z bezpečnostních důvodů prodlužovali dostavbou. Pokud budete přejíždět po dálnici z jedné strany ostrova na druhou, dost pravděpodobně se vám poštěstí ranvej podjíždět a prohlédnout si tuhle stavební úpravu pěkně zespoda.
Jak už jsem říkala, nejsnazší způsob cestování po ostrově je vlastním autem. Pokud však patříte ke svátečním řidičům, kteří za volantem seděli naposledy v autoškole, případně se vám v kapse hřejí čerstvě získané papíry, možnost půjčit si auto přece jenom pořádně zvažte. Řídit na Madeiře je totiž výkon hodný olympijské medaile. Ostrov je extrémně hornatý, na rovinu tu narazíte jen zcela výjimečně a sjedete-li z pobřežní dálnice, čekají vás cesty, z nichž zůstává rozum stát. Výjimkou nejsou ostré vracečky, v nichž zpětným zrcátkem málem líbáte svah nebo se modlíte, ať kolem nesjedete ze srázu, a v nichž rozhodně nechcete potkat protijedoucí vozidlo. Řada kopců je navíc tak prudkých, že se do nich budete šinout na jedničku a prosit auto, ať to nějak zvládne. Občas vám bude řvoucí motor rvát uši i srdce, ale zařadit vyšší rychlostní stupeň prostě nejde, protože vaše auto nemá šanci to utáhnout. A občas pojedete z tak prudkých kopců, že svému vozu vyjádříte obdiv, pokud se nepřekulí na střechu a nespálíte přitom brzdy. A to ještě pořád mluvíme jenom o vás za volantem, nikoli o dalších účastnících silničního provozu. Všeobecně se dá říct, že Madeiřani jsou vcelku ukáznění řidiči, i tady však často platí víc než pravidla právo silnějšího. To znamená, že vy sice máte očividně přednost, ale řidič v protisměru silnější auto, proto to ve výsledku budete vy, kdo ve snaze vyhnout se srážce dupne na brzdu. Samostatnou kapitolou je potom parkování. Na Madeiře platí nepsané pravidlo, kde najdeš místo, tam to vraz. Což v praxi znamená, že auta stojí na naprosto nevhodných místech, jako je například ostrá zatáčka nebo už tak úzká silnice, případně ostrá zatáčka na velmi úzké silnici. Tam, kde se počítá s turisty, bývají parkoviště, jinak se však stojí doslova všude, často i na místech, kde byste to nepovažovali za možné. Řídit tady chce ve výsledku především nervy z oceli, na druhou stranu se však můžete utěšovat tím, že pokud to s autem zvládnete tady, zvládnete to už úplně všude.
S hromadnou dopravou je to tady dost vachrlaté, a přestože ve Funchalu a jeho nejbližším okolí relativně funguje, na některá místa se autobusem jednoduše nedostanete už jen proto, že jsou poměrně těžko dostupná. Navíc se nedá spoléhat ani na pevný jízdní řád. Ne že by ho autobusy neměly, jen je poněkud obtížné se v něm zorientovat a stejně nemáte jistotu, že jste ho přečetli správně a kýžený autobus skutečně přijede. Druhou možností jsou taxíky, kterých je na Madeiře spousta a jsou připraveny odvést vás klidně z jedné strany ostrova na druhou. Vzhledem k celkovým rozměrům Madeiry to vychází na maximálně dvě hodiny jízdy. Počítejte nicméně s tím, že si za komfort vozu s řidičem připlatíte.
Jak je to s bydlením a kam na jídlo
Jakým způsobem se na Madeiře ubytujete, záleží na vašich finančních možnostech i programu. Pokud se chcete povalovat u oceánu a vyloženě relaxovat, najdete tady klasické hotelové rezorty nabízející all inclusive služby. Takové bydlení je ale pochopitelně poměrně drahé a Madeira asi není pro podobný typ dovolené úplně ideálním letoviskem. Strávit na tomhle ostrově dovolenou jenom válením na pláži je tak trochu škoda.
My se rozhodly pro hostel FX Pena přímo ve Funchalu, který se ukázal jako perfektní volba. Nachází se přímo na trase sjezdu z dálnice, takže se nemusíte promotávat městskými uličkami, ale celkem pohodlně dojedete až na místo, když sjedete a budete pokračovat pořád rovně dolů. Lehce problematické je to tady jenom s parkováním, jelikož hostel nedisponuje vlastním parkovištěm, takže auto musíte nechat v některé z bočních uliček. Většinou tu nicméně místo najdete. Aspoň my ho našly vždycky. Samotné ubytování bylo velmi čisté a příjemné. Jde o malý hostel s kapacitou dvanáct hostů v šesti dvoulůžkových pokojích, jsou tu dvě koupelny a velká, dobře vybavená kuchyně. Pokud vám nevadí si třeba část dovolené vařit, je to naprosto ideální, jelikož všechno potřebné nádobí tu najdete a navíc jsou tady k dispozici i nejrůznější erární suroviny, jako olej nebo koření. Majitelé jsou velmi příjemní, rádi poradí a pomůžou a navíc hostel udržují v perfektní čistotě, takže za nás rozhodně doporučuju.
Pokud se rozhodnete vařit si sami, nemusíte se bát, že budete nuceni experimentovat s nějakými neotřelými chutěmi. Na Madaiře seženete v podstatě totéž co u nás, takže exotické vaření si můžete dopřát jedině v případě, že o to skutečně stojíte. V supermarketech bez potíží seženete čerstvé ryby i další mořské plody a bohatý je taky zdejší výběr ovoce a zeleniny. Můžete zavítat přímo na ovocný trh (Mercado dos Lavradores), který je nicméně spíše lákadlem pro turisty, nebo klidně do klasické frutarie či supermarketu. Vyzkoušet byste měli typické zelené banány, které se pěstují po celé Madeiře, ovšem chuťově se od těch klasických žlutých nijak výrazně neliší, velmi typické jsou pro zdejší ostrov také mučenky, které seženete v různých podobách a příchutích. Zdejší farmáři se totiž nebojí experimentů a klidně je kombinují s papájou či ananasem, což je nejvíc znát na sladší chuti.
Co si na Madeiře nesmíte nechat uniknout
Přestože jde o ostrov uprostřed Atlantiku, spíš než za koupáním se sem jezdí za turistikou. Madeira totiž nabízí úchvatné výhledy v horách i romantické procházky podél levad, zdejších zavlažovacích kanálů. Obtížnost výšlapů si můžete regulovat sami podle svých možností, na Madeiře jsou totiž trasy, které s přehledem zvládne i malé dítě, stejně jako poměrně náročné túry, na nichž je lepší mít poměrně slušnou fyzičku. Níže každopádně najdete seznam míst, která byste při pobytu na Madeiře rozhodně neměli minout.
Funchal
Hlavní město Madeiry vás nejspíše zláká už jen proto, že je hlavní a tím pádem i největší. Při pobytu tady vás možná trochu překvapí, jak roztahané tohle místo vlastně je. Funchal totiž leží na pobřeží, ovšem zároveň v přilehlých kopcích. A jelikož Madeira je extrémně hornatá, můžete si být jisti, že vaše kroky po většinou povedou do kopce nebo z kopce, nějaké té roviny se dočkáte snad jen na pobřežní promenádě. Město kombinuje koloniální vibe s přímořskou atmosférou, takže si tu chvíli budete připadat jako na procházce evropským městem a chvíli jako v původně koloniální osadě kdesi v Karibiku. Faktem je, že město je zajímavé spíše celkovou atmosférou než konkrétními pamětihodnostmi. Najdete tady pěknou katedrálu, několik kostelů a pevnost, jinak však Funchal mnoho zajímavého nenabízí, byť toulání zdejšími uličkami je velmi příjemné.
Co rozhodně stojí za návštěvu, je hora Monte tyčící se nad městem, která zůstává některé dny zcela zahalena v mracích. Pořád je to vlastně Funchal, i když ne tak úplně. Nahoru se dá vyjít i pěšky, my nicméně doporučujeme spíš lanovku. Jednak to není tak namáhavé, jednak si díky tomu užijete nádherný výhled na město. Převýšení je nějakých 500 m, nahoru jedete asi 15 minut. Cena za jednosměrnou jízdenku je 11 euro, za zpáteční 16. Není to sice nejlevnější, ale v tomhle případě to rozhodně stojí za to. Přímo na hoře Monte určitě navštivte kostel Nanebevzetí Panny Marie, který je zajímavý i pro naši historii, protože je v něm pohřben poslední rakouský císař Karel I. Hned u horní stanice lanovky se potom nachází botanická zahrada, jedna ze dvou ve Funchalu. Sama sebe označuje za jednu z nejkrásnějších na světě a já nemůžu než souhlasit. Na poměrně slušném prostoru se tu nachází jak rostliny typické pro Madeiru, tak z jiných koutů světa. Jsou tu krásná romantická zákoutí, stinné hájky i upravené vodní plochy, narazíte na kvetoucí i nekvetoucí rostliny a v jezírcích na vás čekají kapři koi nebo želvy. Vstupné vychází na 12,50 euro a máte v něm zahrnutou i ochutnávku madeiry, zdejšího tradičního vína, které připomíná trochu portské a trochu whisky.
Z Monte se dá sejít turistickou stezkou do druhé botanické zahrady a potažmo až dolů do města, v čase naší návštěvy však byla tahle trasa z neznámého důvodu uzavřena. Scházet se dá i klasicky po silnici, kde si můžete navíc dopřát i jeden adrenalinový zážitek - jízdu v proutěných saních. V minulosti to byl nejrychlejší a nejlevnější způsob dopravy do přístavu, dnes je to zábava hlavně pro turisty, ovšem nutno podotknout, že dost drahá a nebezpečná. Jedna jízda vás vyjde na 25 euro na osobu, přičemž sáňky nemají žádné brzdy (nepočítáte-li obsluhu regulující směr a potažmo rychlost vlastními podrážkami) a ze svahu se řítí za plného provozu. Ke kolizím prý skoro nedochází, ale stejně nemáte žádnou jistotu, že dojedete dolů bezpečně.
Camara de Lobos
Co by kamenem dohodil od Funchalu se nachází Camara de Lobos, původně rybářská osada, dnes v podstatě vesnička s pár obchody a kavárnami, která těží hlavně ze své novodobé historie. Jezdíval sem totiž Winston Churchill a zvěčňoval zdejší romantická zákoutí na svých obrazech. Krom několika pěkných výhledů tu tak není moc co k vidění, i když musím ocenit velmi originální výzdobu ulic. Zdejší obyvatelé se totiž rozhodli odekorovat hlavní třídu odpady vytaženými z oceánu, a to velmi umně, takže tady najdete třeba medúzy z plastu, lampičky z kanystrů a lahví nebo velkou nástěnnou mozaiku lachtana, která je tak nějak ze všeho.
Do městečka jezdí z Funchalu autobus a připouštím, že jízda v něm je docela zážitek. My jely odsud zpět do Funchalu a občas bylo dost s podivem, že se autobus na silnici vůbec vejde a ještě se tam zvládne vyhnout autům jedoucím v protisměru. Jinak sem ale vede moc příjemná pobřežní promenáda, která začíná ve čtvrti Lido a vede vás podél oceánu až do Camary.
Santana
Santana leží na severovýchodě ostrova a nebýt zdejšího tematického parku, byla by zcela zapomenutelná. Městečko je typické malými pasteveckými domečky, které dnes fungují v podstatě hlavně jako turistická atrakce, ovšem v minulosti měly velmi praktickou funkci. Jsou totiž snadno transportovatelné, takže ve chvíli, kdy byla konkrétní pastvina vypasená, domek se přenesl o kus dál. Turisti mohou nakouknout do asi čtyř těchto domků v sousedství místní radnice, případně navštívit zdejší tematický park, který funguje jako takový skanzen a seznámí vás s historií a tradicemi Madeiry. Vstupné vás vyjde na 9 euro za jednoho, v pondělí je zavřeno. A protože my se sem chytře vypravily právě v pondělí, musely jsme návštěvu oželet. Na druhou stranu, podle fotek i turistických referencí to zas tak velká ztráta nebyla.
Porto Moniz a Seixal
Na opačné straně ostrova, severozápadě, se rozkládá Porto Moniz, sympatické lázeňské městečko, jehož největším lákadlem jsou přírodní bazénky se slanou vodou. Jedná se v podstatě o laguny vzniklé v lávových horninách na pobřeží, které umožňují koupání v moři, aniž byste se museli bát přílišných vln. Místa ke koupání jsou tu dvě - v prvním případě jde v podstatě o upravené koupaliště se zázemím v podobě šaten a sprch, kam se platí vstup 1,50 euro, v druhém případě jde o koupaliště trochu přírodnější, které je zdarma. Koupání určitě vyzkoušejte, ovšem počítejte s tím, že se moc neohřejete. Voda je tu totiž hodně studená, její teplota se pohybuje v rozmezí od 18 do 21 stupňů, a to celoročně. S ohledem na podobnou teplotu okolního vzduchu ale naštěstí po vylezení na břeh nemrznete. :)
Podobné přírodní bazénky najdete i v několik kilometrů vzdáleném Seixalu, kde je mimo jiné také unikátní pláž s černým pískem, který prozrazuje její sopečný původ. Pokud se sem vypravíte, počítejte s tím, že tu bude dost lidí, ono těch možností koupání na Madeiře tolik není, přičemž parkovací kapacity jsou omezené. Ideálním řešením je proto nechat auto na prvním volném parkovacím místě, které uvidíte, a zbytek dojít pěšky. My sice musely šlapat z vyhlídky dolů na pláž něco přes kilometr, ale jednak jsme si díky tomu prohlédly městečko, jednak jsem si ušetřila stres s motáním se v úzkých uličkách, kde prostě nezastavíte.
Machico a Santa Cruz
V obou případech se jedná o malá, nijak zvlášť zajímavá pobřežní městečka, kde se můžete zastavit po cestě někam dál, ale asi by to neměla být vaše hlavní destinace. Machico je poměrně roztahané, takže přímo na pobřeží leží jen jeho část. Ve svazích okolo je několik vyhlídek, přímo ve městečku potom kostel a asi nejmenší pevnost na světě, jejíž obranná funkce je dost sporná. Na první pohled působí spíš jako hrádek postavený pro obveselení dětí a klučičí bitvy. Je tu nicméně jedna z mála písečných pláží na Madeiře s dovezeným zlatým pískem.
Santa Cruz leží v těsném sousedství letiště, což se podepisuje na zdejší hlučnosti. Pokaždé, když vzlétá nebo přistává letadlo, je to dost slyšet, takže i když zdejší letecká přeprava není extrémně hustá, poslouchat se vám to taky moc nechce. I tady najdete maličkou obrannou pevnost a kostel, mimo to tady vede taky moc pěkná pobřežní promenáda. Díky zdejším plážím je tu zvlášť v teplých dnech dost živo, tudíž s parkováním je problém a o jakékoliv místo se přetahují minimálně tři auta. Nám se nakonec podařilo zaparkovat až kousek za městem u letištního plotu, nicméně dostat se odtamtud do centra zabralo reálně tak deset minut, takže pohoda.
Pico do Arieiro - Pico Ruivo
Pokud byste měli za celý svůj pobyt na Madeiře absolvovat jenom jediný pěší výlet, pak by to měl být ten z Pico do Arieiro na Pico Ruivo a zpět. Při cestě z třetí nejvyšší hory ostrova na tu úplně nejvyšší vás totiž čekají naprosto dechberoucí výhledy, které námahu z cesty plně vyvažují. Trasa měří dohromady zhruba 12 km, šest tam, šest zpátky. Standardně se uvádí, že cesta vám zabere zhruba 3,5 - 4 hodiny jedním směrem a měli byste si proto na track vyhradit celý den. Nám se povedlo celou trasu ujít za zhruba 5,5 hodiny, a to včetně třičtvrtěhodinové pauzy v půlce, nebudu ovšem tvrdit že to byla brnkačka. Tenhle výšlap totiž nabízí úchvatné výhledy, nicméně zároveň je tím nejtěžším, co můžete na Madeiře zažít.
První rada na úvod - naplánujte si tenhle výlet na den, kdy bude pěkné počasí. Jinak se vám totiž taky může stát, že žádný výhled nebude, protože vrcholky hor se budou topit v husté mlze. V případě jasné oblohy se nicméně můžete těšit na neopakovatelnou cestu nad mraky. A ještě jeden tip, pokud se sem vypravíte v létě, za jasného počasí a předpověď vám bude hlásit maximálně 18, ale spíš 14 stupňů, nevěřte jí. Dlouhé kalhoty asi unesete a mikina se dá schovat do batohu, nicméně většina trasy vede po slunku, takže zima vám určitě nehrozí.
Výšlap začíná na Pico do Arieiro, kam pohodlně dojedete autem. Je tady velké odstavné parkoviště a pokud dorazíte stejně jako my na devátou, bez potíží tady najdete místo. Většina lidí vám bude tvrdit, že cesta z Funchalu sem nahoru je naprosto příšerná a nejhorší, jakou kdy v životě absolvovali. Nevěřte jim. Nehodlám tvrdit, že je to absolutně snadná cesta, kterou zvládnete levou zadní, na druhou stranu ji nicméně pohodlně projedete i na trojku a nečeká vás žádné extrémně ostré stoupání, spíš pár ostrých serpentýn a úzké silnice, takže si dávejte pozor na auta v protisměru. Po ránu jich ale zas tak moc nepotkáte. S čím se setkáte mnohem pravděpodobněji, jsou práce na silnici, protože na Madeiře se každou chvíli něco opravuje, nicméně pokud nebude v daném úseku semafor řídící provoz, bude tam ochotný personál, který vám ukáže, kdy můžete jet. No a možná narazíte na nějaká zemědělská zvířata. Nám se podařilo v lese přímo uprostřed jedné z poměrně ostrých zatáček potkat stádo ovcí; půlka se pásla na jedné straně silnice, půlka na druhé a uprostřed tak nějak všechny ovce couraly a rozhodovaly se, jestli vlevo nebo vpravo. Reálně to znamenalo zastavit a počkat, až se všechna zvířata přesunou na jednu nebo na druhou stranu, nicméně šlo v podstatě o pár minut zdržení a docela vtipný zážitek, který nebyl život ohrožující pro nás ani pro ovce, jelikož stádo si nás sice prohlédlo, ale jinak jsme ho v podstatě nezajímaly.
Celá trasa by se dala rozdělit do tří, přibližně stejně dlouhých úseků. První vede skoro pořád dolů, i když to neplatí stoprocentně a čeká vás i nějaké menší stoupání, můžete z něj odbočit na vyhlídku a najdete tady i údajně nejděsivější část, kdy jdete po úplném hřebeni hory a na dva kroky od vás z obou stran padá do hloubi propast. Musím nicméně říct, že při cestě dolů si toho skoro nevšimnete, mnohem spíš se nad tím místem pozastavíte cestou zpět, kdy tudy budete stoupat vzhůru. Není to nic pro lidi trpící závratí, ti se ale koneckonců nemusí dívat pod sebe. Po vcelku intenzivním sestupu vás čeká relativně rovný úsek, který sice taky kombinuje stoupání a klesání, nicméně jinak se vine relativně po vrstevnici, takže dáte nohám odpočinout. Připravte se ovšem na několik tunelů, které vás čekají. Dohromady jich je pět, tři delší, dva poměrně krátké. Naštěstí jsou ve všech případech dostatečně vysoké, takže se nemusíte bát o hlavu. Pokud si vezmete čelovku nebo jinou svítilnu, určitě se bude hodit, pokud ne, vystačíte si i s baterkou v mobilu. Po posledním tunelu přichází část relativně prudkého stoupání. Tady vás v některých úsecích čekají i kovové schody trochu připomínající žebříky, které se paradoxně mnohem lépe zdolávají při zpátečním sestupu. Jakmile se po nich doškrábete na hřeben, čeká vás krátký prudký sestup a do cíle poslední kilometr a půl. Závěrečné stoupání k chatě s občerstvením pod vrcholem je relativně mírné, ovšem v létě tady za pěkného počasí extrémně praží slunce, což je nesmírně vyčerpávající. Jakmile však dorazíte k místní turistické chatě, můžete se občerstvit, zdarma si načepovat vodu a nabrat síly před závěrečným půl kilometrem na vrchol. To je zase poměrně prudké stoupání, nicméně určitě se vyplatí. Ten rozhled do všech světových stran na vrcholky hor tyčící se nad mraky prostě stojí za to.
Pokud jste se na Pico do Arieiro dopravili autem, nezbývá vám, než se vydat stejnou trasou nazpátek, můžu vás ale uklidnit, že to není ani z poloviny tak nezajímavé, jak by se mohlo zdát. Míjíte sice ty samé výhledy, ale tentokrát je můžete vidět z jiných úhlů a znovu si je pořádně vychutnat. Trochu nepříjemné je jenom slunko, kterému se po poledni prostě nevyhnete a musíte se smířit s tím, že krom momentů, které strávíte v tunelech, po něm půjdete prakticky neustále. Ano, je to vyčerpávající. Zvlášť při závěrečném nekonečném výstupu, kdy už před sebou sice vidíte Pico do Arieiro, ale schody pořád ne a neubývají. Na konci si nicméně můžete za odměnu koupit vychlazenou limonádu a konečně dopřát nohám odpočinek. A pokud chcete na závěr malý tip, jak všechny ty schody nahoru zvládnout, počítejte si a dávkujte pauzy. Ideální je vyjít tak třicet schodů, na dva tři nádechy se zastavit, přidat dalších třicet a tak pořád dál. Zachováte si díky tomu konzistentní tempo, ale zároveň dostanete i prostor trochu se vydýchat.
Ponta de São Lourenço
Dalším turistickým cílem, který byste rozhodně neměli minout, je výběžek São Lourenço, nejvýchodnější cíp celého ostrova. Všude možně se dočtete, že je to příjemná, nenáročná procházka v délce zhruba tří kilometrů. Nevěřte tomu. Tedy, tříkilometrová procházka to je, jen s tou náročností bych byla opatrná. Určitě to není tak vyčerpávající jako výšlap na Pico Ruivo, čeká vás ale hodně vlnitý terén plný stoupání a klesání a závěrečný výstup na vrchol nad turistickou chatou je poměrně náročný. Stejně tak vás ale čeká nekonečný zástup dechberoucích vyhlídek zejména na různobarevné útesy, oceán povalující se okolo nich a vlny tříštící se o skaliska. A je odsud taky krásný výhled na letiště, takže při troše štěstí a dobré viditelnosti můžete pozorovat přistávající a rolující letadla.
Tady jsme si poprvé v praxi ověřily, jak nevyzpytatelné dovede počasí na Madeiře být. Při zpáteční cestě k autu se totiž spustil déšť. Paradoxně nešlo o žádný zvláštní slejvák, nýbrž o drobné mrholení, které ale pokračovalo s vytrvalostí žebronícího psa a v momentě nás dokázalo promočit. Kapičky se do vás nepříjemně zařezávají, takže máte pocit, že právě procházíte obřím mrakem či sněhovou vánicí, a není šance, že by se vám podařilo před deštěm schovat nebo utéct. Docela se nám ulevilo, když jsme dorazily na parkoviště a mohly se uklidit do bezpečí našeho Fiatku. Stačilo nicméně popojet dvacet kilometrů zpátky do Funchalu a vítala nás modrá obloha bez mráčku. Prostě Madeira.
Levada do Caldeirão Verde a Caldeirão do Inferno
Pokud budete na Madeiře, nesmíte minout levady, vodní kanály, kterých po celém ostrově vedou stovky kilometrů a které jsou obvykle lemovány turistickými trasami. Výběr je bohatý, takže se můžete rozhodovat podle nálady, dostupnosti i délky. A taky podle tipů, které dohledáte, protože některé trasy jsou populárnější než jiné a údajně i hezčí.
Levada do Caldeirão Verde patří k těm údajně nejkrásnějším na ostrově, protože je zakončena lagunou a vodopádem a ještě pěknější má být Caldeirão do Inferno, která na ni navazuje. No... to druhé je přinejmenším sporné, nicméně vraťme se na začátek výletu. Trasa vychází z místa zvaného Queimadas, kde je velké, prostorné parkoviště, jako jedno z mála na celém ostrově placené. To, že můžete pohodlně zaparkovat, je ale bohužel vyváženo naprosto absurdní cestou, protože to, co je tu označeno za silnici, se za ni dá považovat jen se značnou dávkou představivosti. Smiřte se s tím, že většinu času pojedete na jedničku a ještě se budete modlit, ať to auto nějak zvládne. Ještě usilovněji se nicméně budete modlit, abyste nikoho nepotkali. V našem případě tahle druhá část úplně nevyšla, protože někde v půlce trasy proti nám vyjel kamion naložený dřevem. Vzhledem k tomu, že ten obří kolos do kopce nejspíš nevycouvá, ani kdyby chtěl, musely jsme zacouvat my. Naštěstí z kopce a jen pár metrů na nejbližší rozšíření/odpočívadlo, ale stejně je to zážitek, o který po ránu úplně nestojíte. Zbytek cesty už jsme naštěstí měly silnici jen samy pro sebe. Ze všech strašných cest na Madeiře byla tahle asi suverénně nejhorší.
Po odstavení auta na parkovišti jsme vyrazily na trasu, která měří zhruba čtyři kilometry a vede podél levady, povětšinou po rovině s jediným výraznějším stoupáním a klesáním. Připravte se na to, že pokud sem vyrazíte hned po ránu, ocitnete se v mlžném lese jako z pohádky, kde je poměrně chladno, takže nějaká mikča se unese. Cesta sama je potom poměrně náročná hlavně proto, že trasa podél levady je hodně úzká, z jedné strany máte kanál, z druhé zábradlí nad prudkým svahem a minimální manévrovací prostor. Při střetu s turisty jdoucími v protisměru tak reálně hrozí blízké setkání s vodou v levadě. Otestováno na vlastní boty. Na trase je také několik tunelů, většinou dost dlouhých a dost mokrých, v některých případech i hodně nízkých. Otestováno na vlastní hlavu.
Jakmile dorazíte na konec, čeká vás laguna, k níž je vstup zakázán, ale kam stejně všichni lezou, a možnost pokračovat dál po Caldeirão do Inferno. Ukazatel vám bude tvrdit, že jsou to dva kilometry. Nevěřte mu. Jsou to čtyři. Údajně 900 m do cíle (reálně 2,3 km) vás čeká hodně nepříjemné stoupání nahoru a na jeho konci soustava několika dlouhých, nízkých a mokrých tunelů. Jakmile se ocitnete v tom, kde nejvíc uslyšíte šumět vodu, berte to jako znamení, že jste skoro na konci. Jakmile vylezete z tunelu, ocitnete se v místě, kde se potkávají asi tři různé vodopády a které je na první pohled velmi fotogenické. Zdálo by se, že dál už to nejde, ovšem mapa nás přesvědčuje o opaku, proto obcházíme betonový blok a mizíme v dalším tunelu, který zdaleka není poslední. Úplný závěr levady, onen Pekelný kotel, podle něhož se jmenuje, je v podstatě jenom mechová stěna, po níž v drobných pramíncích stéká voda do lagunky dole. Není to špatné, zároveň vám to ale ani úplně nevytře zrak. Možná kdyby bylo víc vody, v parném červenci ale skoro nestojí za to se sem drápat.
Zpáteční cesta vede celkem nepřekvapivě stejnou trasou. Vzhledem k tomu, že při naší cestě tam bylo všechno zahalené v mracích, teď ale můžeme obdivovat aspoň nějaké výhledy. Oblačnost se totiž protrhala a umožnila nám pohled do údolí, který původně zůstával skrytý. Zpátky u parkoviště se můžete zastavit na kávu a nějaké občerstvení, mají tady různé druhy dortů a koláčů, a potom se po stejné děsivé silnici vydat opačným směrem. Je to zkouška nervů, ale jinou možnost stejně nemáte, takže to prostě odřídíte a doufáte, že podobně strašný zážitek vás hodně dlouho nečeká.
Levada das 25 Fontes
Další z levad označovaných za nejkrásnější na ostrově startuje v místě zvaném Rabaçal, přímo tam se ovšem vozem nedostanete. Auto nechte na parkovišti nad svahem a pokračujte po svých asi dva kilometry dolů po silnici. Od deseti ráno by tu měl jezdit i mikrobus, který vám tu cestu ušetří, pokud stejně jako my dorazíte už na devátou, nic jiného než pěškobus vám nezbyde. Cesta sem je ve srovnání s jinými silnicemi vcelku příjemná, i tady však narazíte na úseky, které působí trochu jako z hororu. Pokud pojedete z Funchalu, navigace vás povede po silnici ER 105 přes Boca da Encumeada. Tady si můžete přečíst velmi povzbudivý nápis o tom, že vjezd na cestu je na vlastní nebezpečí, protože tam padá kamení (soudě podle suti v některých úsecích cesty skutečně padá), načež budete pokračovat stále vzhůru podél svahu místy, kde nepotkáte ani živáčka a budete se cítit stejně jako řidiči na nejopuštěnější dálnici v Americe. Jediným živým tvorem, který nás po cestě míjel, bylo stádo krav. Divný pocit z cesty tam vám ale absolutně vynahradí ta zpáteční. Jakmile totiž vyjedete z planiny s větrnými mlýny, otevře se před vámi naprosto úchvatný výhled na horské masivy. Všechny výhledy na Madeiře vždycky stály za to, ale tenhle patří k těm nejkrásnějším.
Ale vraťme se zpátky na levadu. Terén je sice poměrně členitý a čeká vás několik výstupů a sestupů převážně po schodech, jinak jde však o velmi nenáročnou procházku po poměrně široké cestě zakončenou zastávkou u jezírka s vodopádem. Menší vodopády a pramínky vody budete míjet i po cestě a výhledy do údolí nebo na okolní svahy jsou vyloženě kouzelné. A pokud budete mít chuť, můžete to spojit ještě s Levadou do Risco, což je prodloužení jen o něco málo přes dva kilometry.
Na konci procházky si určitě udělejte zastávku v turistické chatě, respektive kavárně v Rabaçalu. Pokud urvete místo na venkovní terase, můžete se kochat naprosto úchvatným výhledem do údolí, a navíc tady servírují vážně dobrou kávu a koláče. Naším osobním typem je zdejší pavlova, která je jedním slovem skvostná, ovšem citronový lemon curd koláč taky neměl chybu.
Zpátky na parkoviště vás přirozeně čeká dvoukilometrový výšlap, protože to, co jste šli prve dolu, musíte vyjít zase nahoru. My si plánovaly zpříjemnit cestu minibusem, to by se ovšem musel obtěžovat nějaký přijet. Na zastávce jsme čekaly zhruba čtvrt hodiny, načež jsme to vzdaly a vyrazily po svých. Když jsme za necelou půlhodinku nasedaly do auta, po mikrobusu stále nebylo ani vidu ani slechu. Zřejmě nějaká nečekaná stávka. :D
Cabo Girão
A nesmím zapomenout ani na dvě vyhlídky, které rozhodně stojí za zastávku. Ta první je útes Cabo Girão ležící kousek od Camary de Lobos. Nebudu lhát, cesta nahoru stojí za pendrek, ale výhled je krásný. Okouzlujícím zážitkem je už samotné stání nahoře na vyhlídkové plošině, protože její část má prosklenou podlahu, takže se můžete dívat přímo pod sebe k patě útesu na terasovitě uspořádaná políčka a vlny tříštící se o břeh. Nic pro lidi se strachem z výšek, jako místo pro krásné fotky ale perfektní. Přímo tady nahoře je parkoviště, takže nemusíte řešit, kde nechat auto.
Eira do Serrado
Další vyhlídkou s další otravnou přístupovou cestou je Eira do Serrado, odkud se můžete pokochat pohledem do Údolí jeptišek, Curral das Freiras. I tady je vcelku velké parkoviště, kde bez potíží zastavíte, případně sem jezdí i autobus. Na vyhlídku je to kousek a opět se můžete kochat zejména horskými masivy přímo před sebou, stejně jako chytře ukrytým údolím, kam údajně někdy v 16. století prchly jeptišky z Funchalu před nájezdy dravých korzárů; odtud název. Pokud by vaše srdce zatoužilo, vede odsud stezka dolů do údolí, ale připravte se na spoustu schodů, případně se můžete vrátit na křižovatku k tunelu a sjet do městečka autem. My tam nakonec nebyly, takže nedokážu říct, zda to stojí či nestojí za to. Výhled seshora by vám ale rozhodně ujít neměl.
Madeira je ostrov, který si vaše srdce snadno získá. Přes malou rozlohu oplývá netušenou přírodní rozmanitostí, umožní vám spoustu procházek v zeleni i podél oceánu, a pokud budete chtít, můžete se vydat třeba za pozorováním delfínů a velryb. To jsme tentokrát nestihly, ovšem nemůžu říct, že by mě to nelákalo. Třeba někdy příště. Jsem si totiž jistá, že na Madeiru se ještě vrátím. Na tenhle ostrov vám totiž jedna návštěva nestačí.
Žádné komentáře:
Okomentovat