Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40

Autor: Jiří Suchý
Autor hudby: Ferdinand Havlík

Premiéra: 26. 6. 2021
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Vladimír Morávek

Obsazení
Markéta, podnikavé děvče, v němž se vědec zhlídne - Kateřina Marie Fialová
Dr. Johann Faust, legendární vědec, který se na vlastní žádost ocitá v roce 1945 - Kryštof Krhovják
Pan Vágner, vrchní hotelu Alcron, vlastenec a trochu šmelinář - Milan Kačmarčík
Režisér Frosch, opilec a nacista z přesvědčení - Tomáš Havlínek
Brander, herec, hvězda německého filmu - Zdeněk Piškula
Lotte, herečka a rovněž hvězda - Dana Batulková
Christel, herečka, další hvězda - Ivan Lupták
Zorka, česká barová zpěvačka, nemilující společnost, pro niž zpívá - Nina Horáková
Orchestr oživlých rekvizit a škrobených hlav - Gabriela Vermelho, Eva Vrbková, David Vrobel / Robert Mitrega, Michal Nosek / Jakub Eben, Ondřej Šrámek, Jiří Janouch / Tanita Yanková

Délka představení: 2 h 35

Legenda o Faustovi zasahuje velmi hluboko do historie a existuje řada různých zpracování. V Městských divadlech pražských si vypůjčili verzi Semaforu z osmdesátých let, kterou však rozšiřují o rámec semaforské historie a hrají v podstatě divadlo na divadle. Přiznané a velmi působivé.

Inscenace Vladimíra Morávka v Divadle Rokoko je koncipována v revuálním duchu, přičemž rámec tvoří vyprávění o historii divadla Semafor a hledání jeho svébytné poetiky. Ta jako by se následně odrážela v příběhu doktora Fausta, který zároveň propůjčuje dějovou linku založenou na Faustově cestě časem z pozdněstředověké Prahy do hlavního města v době nacistické okupace. A stejně jako hrdinové hledají způsob, jak v protektorátní Praze existovat, hledají i herci způsoby, které by nejlépe korespondovaly s tím, co se snaží sdělit.

Scéna je jeden velký chaos. Je současně jevištěm, hereckou šatnou i divadelním foyer a herci se po ní pohybují v trochu schizofrenním rozdvojení - coby herci připravující se na výstup i coby postavy, které mají ztvárňovat. Efekt je ještě umocněn tím, že herci v podstatě hrají herce. Jednolitost a časová kontinuita děje je navíc narušována tím, že jednotliví aktéři čas od času vystoupí ze své role, aby mohli něco dovysvětlit či okomentovat. Celá inscenace je tak vlastně hrou s diváky a jejich tolerancí vůči lehce experimentálnímu pojetí, právě to je však nesmírně zábavné a do lehce kabaretních prostor Rokoka se báječně hodí. Tím spíš, že hra je rozčleněna pomocí písní do jednotlivých tematických celků, které jsou volně provázané, ale přesto naprosto svébytné.

Představení začíná vlastně už v momentě, kdy diváci vejdou do sálu, protože v hledišti hraje hudba Semaforu a herci i muzikanti se pohybují po jevišti, připravují si kostýmy, rekvizity či hudební nástroje, zastavují se na kus řeči nebo nějaký drobný vtípek a zdánlivě dávají nakouknout do zákulisí divadelního provozu. Jde sice o promyšlenou scénickou akci předem nastavující charakter celé inscenace, přesto dění působí spontánně a pro diváky je atraktivní zejména tím, jak poodhaluje závoj zákulisního dění a ukazuje herce mimo jejich role.

Režie Vladimíra Morávka je současně hravá i striktní. Díky celkové koncepci má hodně prostoru pro rozehrávání nejrůznějších mikroepizod dokreslujících a dovysvětlujících děj. Na scéně se v každém okamžiku děje několik věcí současně, což je sice náročné na diváckou pozornost, ovšem zároveň to vnáší prvek řízeného chaosu a umožňuje divákům zůstat zaangažovaní v ději, i když se přestanou soustředit na hlavní hereckou akci v popředí. Často jde o naprosté drobnosti - úprava líčení, výběr kostýmu, ukradený polibek -, kterých si mnozí vůbec nevšimnou, ale které přesto mají pro dění na scéně význam, protože odkazují ke komplikovanosti divadelní mašinerie.

Hlavní roli Johanna Fausta ztvárňuje velmi přesvědčivě Kryštof Krhovják. Jeho Faust není žádným životem znuděným cynikem, nýbrž rozjuchaným mladíkem, který toho ještě moc nezažil, a proto je pro něj všechno nové a svěží. Touží si naplno užívat všech radostí života, ale nic za to neplatit, takže v jeho jednání je skrytá opatrnost, neustále je na pozoru a čeká, odkud by mohl přijít další útok. Skvělá je Kateřina Marie Fialová coby Markétka, která v sobě snoubí roztomilou naivitu se skrývanou prohnaností. Na první pohled se tváří, jako když neumí do pěti počítat, a jemňounkým hláskem promlouvá jako prostinká husička, v jejích mimoděčných gestech je však skrytý osten dávající tušit, že má v sobě víc, než se na první pohled zdá.

Divácky vděčnou roli má Milan Kačmarčík jako vrchní, který působí vypočítavě a nevypočitatelně, objevuje se vždy znenadání, odlehčí dění na scéně více či méně nevkusným vtipem a zase se vytratí. Působí jako šedá eminence tahající za drátky, která se výborně baví chaosem, v nějž se proměnil život ostatních. Za zmínku stojí také Ivan Lupták v roli herečky Christel, který ženský part zvládá s naprostou bravurou, aniž by sklouzával k přehrávání nebo karikatuře. Velmi působivý je především jeho přednes básně o panně Maud.

Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40 je experimentem i klasickým divadlem zároveň. Bezpochyby zláká fanoušky Semaforu, i ti, kterým jeho poetika nic neříká, si však přijdou na své. Morávek se nesnaží Semafor kopírovat ani napodobovat, pouze si vypůjčuje jeho principy a využívá je naprosto volně a po svém. Jeho inscenace je trochu bláznivá, hodně neotřelá, ale perfektně vystavěná, zábavná a přes klasický závan překvapivě svěží. Rozhodně to není divadlo pro každého, kdo se však nebojí trochu odvážného pojetí a lehce nekorektního humoru, bude nadmíru potěšen.