Vojna a mír

Autor: Lev Nikolajevič Tolstoj
Adaptace: Iva Klestilová, Michal Dočekal

Premiéra: 4. 9. 2020
Uvádění: Divadlo ABC

Režie: Michal Dočekal

Obsazení
Kníže Bolkonskij - Jan Vlasák
Andrej, jeho syn - Tomáš Havlínek
Marie, jeho dcera - Marie Luisa Purkrábková
Líza, Andrejova žena - Agáta Červinková
Mme Bourienne, guvernantka u Bolkonských - Evellyn Pacoláková
Hrabě Rostov - Milan Kačmarčík
Hraběnka Rostovová - Dana Batulková
Nikolaj, jejich syn - Zdeněk Piškula
Nataša, jejich dcera - Kateřina Marie Fialová
Soňa, jejich schovanka - Tereza Slámová / Renáta Matějíčková
Boris Drubeckoj, poručík semjonovského pluku - Martin Donutil
Kníže Kuragin - Stanislav Lehký
Anatol, jeho syn - Filip Březina
Helena, jeho dcera - Sára Affašová
Poručík Dolochov, Anatolův přítel - Šimon Bilina
Kníže Kutuzov, generalissimus ruských ozbrojených sil - Tomáš Milostný
Napoleon, císař - Martin Donutil
Mme Anna Pavlovna Schererová, dvorní dáma a důvěrnice carevny - Evellyn Pacoláková
Car Alexandr I. - Diana Toniková / Ivana Uhlířová
Pierre Bezuchov - Viktor Dvořák
Josif Bazdějev, velmistr zednářské lóže - Tomáš Milostný
Průvodci - Diana Toniková / Ivana Uhlířová, Martin Donutil, Tomáš Milostný

Délka představení: 3 h 15

Inscenovat Tolstého románový epos Vojna a mír vyžaduje velkou porci odvahy. Převést text na jeviště tak, aby zůstal zachován příběh a zároveň se neztratilo poselství, je náročný a zrádný úkol. Dvojici Iva Klestilová, Michal Dočekal se však podařilo vměstnat téměř patnáct set stran románu do zhruba tří jevištních hodin velmi elegantně a tak, aby si dovedli udržet divákovu pozornost.

Vojna a mír je výpovědí o ruské společnosti v éře velkých změn. Ve Francii se k moci dostává Napoleon s velikášskými sny a ještě většími ambicemi, jehož vzestup dává tušit, že Evropa už nikdy nebude stejná jako dřív. Všichni jsou nuceni přizpůsobovat se novým pořádkům, přestože pro mnohé to může být drsné a nepříjemné vystřízlivění. Dočekal v inscenaci ukazuje rozkolísaný svět plný nejistot, kde mohou přežít jen ti, kdo se nebojí přizpůsobit. Představuje jedince zmítané okolnostmi, kteří se často marně snaží pochopit sami sebe a snad právě proto se nevyznají ani ve svém okolí. V Dočekalově Vojně a míru jako by vedle sebe koexistovaly dva světy - jeden skutečný, v němž se hrdinové beze strachu oddávají svým osobním vášním, a druhý pozlátkový, v němž se snaží jevit zdání vnější dokonalosti -, přičemž ten druhý často převládá.

Adaptace Dočekala a Klestilové se nesoustředí ani tak na milostnou linku, jako spíš na vztahy jako takové. Všichni hrdinové jsou navzájem provázáni rodinnými či přátelskými pouty, takže množství nějak spřízněných postav sice budí dojem kolumbijské telenovely, ovšem naštěstí nevzniká žádný zvláštní galimatyáš. Tvůrci si pomohli dvojicí, potažmo trojicí vypravěčů, kteří mají za úkol jednotlivé postavy představovat, zároveň jsou však až sžíravě ironickými glosátory, kteří se nebojí vyjadřovat svůj názor a trousit mnohoznačné poznámky. Děj díky tomu získává rámec a v určitých pasážích až brechtovský zcizovací ráz.

Inscenace je zejména vizuálně velmi působivá. Scéna Martina Chocholouška pracuje s motivem obrazu, což je zároveň i prostředek, kterým Dočekal na jevišti buduje situace. Konkrétní prostředí zůstává v náznaku a dotváří se převážně jevištní akcí. Dost často jsou přitom akce a zvolené scénografické prostředky ve vzájemném kontrastu, což vyniká zejména v nesmírně působivých bojových a válečných scénách. Na scéně jako by se celou dobu střetávala drsná realita s jakousi snovostí, která sice obrušuje hrany, ale zároveň v divákovi jenom ještě víc utvrzuje pocit přetvářky a klamu, do nichž se společnost na jevišti halí jako do brnění.

Herecky je velmi zajímavá Kateřina Marie Fialová coby Nataša Rostovová. Její Nataša projde od začátku do konce výrazným vývojem, který je naznačován jejím kostýmem a utvrzován chováním. Na začátku je rozvernou nedospělou dívenkou s romantickými ideály a nulovou trpělivostí, která se přes romanticky zamilovanou a rozněžnělou puberťačku mění v s životem smířenou a vyrovnanou ženu, která už nemá žádná očekávání a namísto velkých plánů přijímá život ze dne na den takový, jaký je. Zatímco na začátku Fialové Nataša chvilku nepostojí, všude je jí plno a o všem chce vědět, na konci je spíše mlčenlivou pozorovatelkou, která už nepotřebuje být v centru pozornosti, a i když ji přízeň druhých pochopitelně těší, nebere ji jako samozřejmost a dovede si jí mnohem více vážit.

Za zmínku stojí také Natašin bratr Nikolaj Rostov v podání Zdeňka Piškuly. I tato postava má zajímavý vývojový oblouk a zejména silnou vnitřní rozháranost. Piškulův Nikolaj jako by neustále vedl spor sám se sebou mezi tím, co by si přál, a tím, co je správné. Je to patrné v jeho přístupu k vojenské službě i vztahu s Marií Bolkonskou. Dovede se pro věci snadno nadchnout, postupně však propadá čím dál větší deziluzi, takže v závěru má pocit, že by se měl spíš chovat podle cizích očekávání a pravidel než podle vlastního rozumu a citů. Nikolajův vnitřní spor Piškula skvěle zvládá zachytit procítěnou mimikou i roztěkanou gestikou, mnohdy i pouhým tónem hlasu, který dovede zároveň vyjádřit naději i maximální zoufalství.

Herecky je zajímavá také Marie Bolkonská Marie Luisy Purkrábkové, která má tendenci podřizovat se autoritám okolo sebe, nedoceňovat vlastní hodnotu a hledat útěchu v až otrocké zbožnosti. Její proměna z ustrašené dívky, která radši ustupuje, než by si prosazovala svou, v sebevědomou ženu, která se nebojí říct si o to, co chce, je o to působivější. Dokonale bezcharakterní je Anatol Kuragin Filipa Březiny, který v jednu chvíli hraje procítěného milovníka a v druhé cynického posměváčka, ale vlastně doplácí na svou vlastní hru, která ho snad až příliš pohlcuje. Vynikající je také Martin Donutil v roli Napoleona, Vypravěče i Borise Drubeckoje. Každý z charakterů pojímá jinak s citem pro jemné gestické, mimické i hlasové nuance, které jsou pro konkrétní postavu typické. Dva hlavní muži Natašina života, Pierre Bezuchov Viktora Dvořáka a Andrej Bolkonskij Tomáše Havlínka, v tvrdé konkurenci svých hereckých kolegů nijak výrazně nevyčnívají. Jejich výkon je slušný, zároveň však nijak neohromí.

Vojna a mír je vizuálně působivá a herecky dokonale zvládnutá inscenace. Přestože v románu jsou některé postavy viditelně hlavnější než jiné, na jevišti se rozdíl mezi hlavními a vedlejšími charaktery stírá. Dočekal se celou dobu snaží primárně o budování atmosféry bezvýchodnosti, která žene postavy až na okraj vlastních sil a možností. Ukazuje měnící se svět vyžadující obrovskou míru přizpůsobivosti a otevřenosti vůči novým výzvám a překážkám, a nejen v tom je překvapivě aktuální. Stručně řečeno jde o na pohled pěkné a navíc skutečně dobře udělané divadlo.