Srpen pro školáky znamená druhou půlku prázdnin a pro pracující většinou trochu volnější režim a možnost užít si dovolenou. Já musím připustit, že můj srpen byl poměrně nabitý zážitky, protože jsem zvládla cestování i nějakou tu kulturu. A pochopitelně došlo i na čtení.
V srpnu jsem si dopřála druhou delší dovolenou letošního roku, a to na na Kanárských ostrovech, konkrétně na Tenerife. Nad tím, kam vlastně vyrazíme, poměrně dlouho visel otazník, protože nikdo jsme si nebyli jistí, jak se vyvine situace okolo covidu, a jestli nám náhodou nezhatí cestovatelské plány. S ohledem na očkování by to tak sice být nemělo, ale náhoda je blbec. Španělsko v tomhle ohledu vypadalo jako celkem logická volba, a jelikož na Kanárech jsme zatím nebyli, los padl na ně. A vůbec to nebylo špatné.
Trávit dvě dovolené v témže roce na dvou ostrovech v Atlantiku, které vlastně nejsou až tak vzdálené, je docela vtipná náhoda. Zatímco Madeira však byla vyloženě cestovatelská, Tenerife jsme pojali spíš relaxačně. Na nějaké výlety došlo, jinak jsme ale spíš odpočívali u bazénu nebo u moře a užívali si tepla a sluníčka. Pokud byste to rádi viděli na vlastní oči, aspoň něco málo jsem vám zprostředkovala ve videu, a nechybí ani článek s cestovatelskými tipy.
Srpen pro mě byl měsícem hodně kulturním, byť od podzimu očekávám v tomhle směru ještě výraznější aktivitu. V prvním srpnovém víkendu jsem vyrazila na Open House, který se sice tradičně koná v květnu, ale letos kvůli covidu termín posunuli. V rámci programu byla otevřena řada zajímavých, běžně nepřístupných pražských budov, ovšem člověk nemůže stihnout všechno. Nakonec jsem tedy viděla Šalounovu vilu s ateliérem, kde vznikal Husův pomník, čerstvě zrekonstruované kulturní centrum Vzlet, reprezentační schodiště v paláci Flora a dvě střešní vyhlídky - z Domu módy a Quadria.
Po velmi dlouhé době jsem se vydala taky do muzea. V pražském Národním muzeu probíhá výstava Sluneční králové, která ukazuje jednu dynastii egyptských faraonů, a i když jednotlivá jména panovníků se v podstatě nedají zapamatovat, výstava jako taková je moc pěkně udělaná a má obrovský potenciál zaujmout.
A nebyla bych to já, abych si nedopřála taky nějaké divadlo. Nejdřív to byla Magická fontána, představení inspirované životem Františka Křižíka uváděné přímo na Křižíkově fontáně na pražském Výstavišti. V podstatě jde o taneční vystoupení s řadou vizuálně velmi pěkných efektů, na které se moc dobře dívá. Nemohla jsem porušit svou tradici návštěvy Letních shakespearovských her, takže jsem se už několikátý rok v řadě vypravila na premiéru sezóny. Letos to byla Bouře, která vsadila hlavně na vizuálně zajímavé obrazy a vcelku neotřelou koncepci kombinující zdánlivě absolutně nesourodé žánry. S ohledem na brzkou derniéru jsem si taky nemohla nechat ujít komedii Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, kterou jsem viděla už kdysi dávno těsně po premiéře, a měla chuť podívat se na ni ještě jednou. V samotném závěru měsíce pak došlo na Baladu pro banditu v Divadle na Vinohradech, kam jsem se chystala už loni, ale covid mi to překazil. I v tomhle případě jde o vizuálně velmi povedenou inscenaci, která navíc láká i na vynikající herecké výkony. V rámci pražských hudebních inscenací je to rozhodně věc, kterou byste neměli minout.
A ještě malé filmové okénko. Poprvé v letošním roce jsem se dostala do kina a sice na Zátopka. Film mě lákal už od chvíle, kdy jsem zjistila, že se na něm pracuje, a moje očekávání ani v nejmenším nezklamal. Náš přední atlet není ve snímku nijak přehnaně adorován, nýbrž ukázán jako muž, který si dovedl jít za svým, a to bez ohledu na překážky. Film má lehkost, vtip, nechybí dramatické sportovní momenty a Václav Neužil v titulní roli je jednoduše skvostný. Co se mého filmového a seriálové řádění na Netflixu týká, pořád mám rozkoukanou hromadu věcí, nicméně pustila jsem si Kissing Booth i Kissing Booth 2, a i když je to v podstatě strašná kravina, příjemně jsem se pobavila. A poměrně milým překvapením byl také film He's All That, který je v podstatě remakem staršího She's All That, jen tady prochází proměnou mužský hrdina. Původnímu filmu sice rozhodně dávám přednost, ale to neznamená, že by ten nový byl úplně špatný.
A teď už se pojďme vrhnout na knížky. V srpnu jsem nakonec zvládla deset kousků a až na výjimky byly vážně skvělé. Většinou se jednalo o oddechovější letní čtení, nicméně dostaly se mi do ruky i těžší kousky, které mohu doporučit všemi deseti. Začala jsem románem Mapa k tobě, který je sice výborně napsaný, ovšem to nedokáže zachránit jinak velmi plytký příběh. Následoval druhý díl Griši - Bouře a vzdor, a přestože většina čtenářů ho označuje za nejslabší v sérii, já si ho užila víc než první. K létu patří letní romantiky, proto jsem si vzala román Kudy ke hvězdám, který navíc k milostné zápletce řeší i téma mezilidských vztahů jako takových. Formálně zajímavých bylo Dvacet jedna pravd o lásce, ani tady však forma nemohla zachránit poměrně prázdný a nezajímavý obsah. Extrémně zajímavá po formální i obsahové stránce naopak byla Poupátka nakusující zásadní společenské téma, o němž se radši moc nemluví. Po roce jsem se taky vrátila do světa Obránce perimetru a přečetla si třetí díl s názvem Nová smlouva. Následovala kniha 10 minut 38 vteřin, která mě zaujala svým názvem i námětem a která je jednoduše skvělá. Následně jsem potřebovala zase nějakou oddechovku, proto jsem si vzala Na jedné vlně, což je letní romantika, ovšem se zajímavým přesahem. Po delší době jsem sáhla také do vod dětské literatury a přečetla si knihu Warren XIII. a Vševidoucí oko, která je skvostná graficky a navíc obsahuje příběh, který pobaví děti i dospělé. Závěr měsíce pak patřil knize Kroniky prachu: Pár stránek navíc..., což jsou kratší texty, v nichž se autorka vrací ke svým postavám z původního románu a jejich osudy dál rozvíjí a ukazuje v novém světle. Milovníci románu nejspíš budou nadšení, jinak jde však o knihu v podstatě zapomenutelnou.
Jako obvykle pro vás mám i video, takže si můžete můj názor na jednotlivé knížky poslechnout, případně si i můžete rozkliknout jednotlivé recenze.
Žádné komentáře:
Okomentovat