Bouře

Autor: William Shakespeare
Překlad: Martin Hilský

Premiéra: 28. 6. 2021
Uvádění: Letní shakespearovské slavnosti

Režie: SKUTR

Obsazení
Alonso, neapolský král - Ondřej Malý
Sebastian, jeho bratr - Jan Bidlas
Prospero, právoplatný vévoda milánský - David Prachař
Antonio, jeho bratr, uzurpátor milánského vévodství - Petr Jeništa
Ferdinand, syn neapolského krále - Zdeněk Piškula / Vojtěch Vondráček
Gonzalo, poctivý starý státní rada - Jiří Zapletal
Kaliban, znetvořený divoch a otrok - Radúz Mácha
Trinkulo, šašek - Josef Polášek
Stefano, sklepmistr a opilec - Marek Daniel
Miranda - Eliška Křenková / Hana Vagnerová
Ariel - Csongor Kassai
Duchové - Leona Hančíková, Zuzana Havrlantová, Jaroslava Janečková, Adéla Abdul Khaleg, Patrik Čermák, Michal Heriban, Lukáš Homola, Michal Toman

Délka představení: 2 h 15

Letošní premiérou Letních shakespearovských slavností je jedna z pozdních Shakespearových romancí - Bouře. V pojetí režisérského dua SKUTR jde o inscenaci kloubící v sobě vizuálně působivou pohádku s aktuální politickou satirou na pozadí boje o moc a nadvládu, to vše doplněno o rámec až civilního vyprávění Prospera, jehož snem i projekcí se to celé zdá být.

Bouře patří k posledním hrám, které Shakespeare napsal, jde vlastně o jeho rozloučení s divadlem. Kombinuje v ní řadu osvědčených motivů od milostného dramatu přes zradu a intriky až ke kouzlům, což nabízí množství různých interpretací. Díky tomu mají tvůrci skutečně široké pole možných pojetí a záleží jen na nich, které z témat nechají vyniknout nejvíc. V podání SKUTRu jde o Prosperův příběh, protože to on je autorem i vypravěčem, což prostřednictvím různých zcizovacích efektů několikrát otevřeně přiznává. Divák je hned v úvodu přibrán do hry tím, že se mu oznámí, že je divák a co to vlastně za chvíli uvidí. K této situaci se pak herci na scéně několikrát vrátí, takže vzniká lehce schizofrenní pocit hry o hře, nebo možná lépe a pro Shakespeara příznačněji divadla na divadle.

Jak jsme u SKUTRu zvyklí, inscenace je vizuálně velmi působivá, byť nijak přehnaně líbivá. Scéna Jakuba Kopeckého je vcelku jednoduchá a spíše náznaková s několika konkrétnějšími prvky. Skládá se ze zadního prospektu s vyobrazením Měsíce a lešení postaveného před ním. Tato konstrukce je možná až zbytečně velká s ohledem na to, jak málo se s ní pracuje, zároveň však herce nijak neomezuje, takže to zas až tolik nevadí. Dojem vesmírnosti umocňují lampy ve tvaru hvězd umístěné do půlkruhu kolem lešení a profesionální hvězdářský dalekohled, které dohromady podtrhují dojem z umístění děje někam do "jiného vesmíru", jemuž vládne Prospero.

Tento dojem vyvolávají také kostýmy Simony Rybákové. K jakékoliv vesmírnosti mají sice daleko, ovšem výstižně demonstrují střet dvou kulturně odlišných světů. Na jedné straně stojí ostrovani, tedy Prospero, Miranda, Kaliban a duchové v čele s Arielem, kteří se oblékají vesměs jednoduše, bez zbytečného pozlátka a s náznakem jejich blízkého vztahu k přírodě (strom na Arielově hlavě, listí v Mirandině účesu, bláto na Kalibanově trupu). Na straně druhé se nacházejí ztroskotaní Benátčané v pompézních, okatě zdobených róbách a absurdních účesech. Jakousi spojnici mezi nimi potom tvoří Ferdinand, který se svých pompézních šatů postupně vzdává ve prospěch ostrovanské prostoty.

Není pochyb o tom, že stěžejní úlohu hraje v inscenaci Prospero Davida Prachaře, který je dirigentem, nebo možná spíš loutkovodičem, který si pohrává s ostatními a pošupuje je tam, kde je právě chce mít. Tomuto dojmu nahrává už sám jeho kostým, protože Prachař je v celočerném úboru typickém pro loutkové nebo černé divadlo. V tomto oblečení je zároveň přiznaným hercem Prachařem, který se teprve chystá vstoupit do role. To se stává v momentu, kdy na sebe obleče Prosperův stříbřitě bílý plášť. Prachař je v roli střídavě despotickým vládcem ostrova, který s ironickým nadšením ovládá životy druhých, a lehce rezignovaným stárnoucím mužem, jehož dohání vlastní osamění i vědomí smrtelnosti. Většinu času se drží v první poloze, což dává znát hrdě vzpřímeným postojem, silným tónem hlasu i velikášskými gesty, stačí však, aby nahrbil ramena, ztišil hlas a lehce se přikrčil, aby všichni snadno pochopili, že mu docházejí síly.

Miranda Hany Vagnerové je hormony zmítaná puberťačka, která se pomalu dostává do období vzdoru a její otec jí proto soustavně leze na nervy. Zároveň je však pro ni s výjimkou Kalibana jedinou živou bytostí, s níž se dostane do kontaktu, proto se s ním nechce rozhádat. Cizinci, kteří se na ostrově objeví, jsou tak pro ni vítanou příležitostí, jak se vzepřít otcovým pravidlům a v rebelii proti němu jednat sama za sebe. Zaujme i Kaliban Radúze Máchy, který dovede umně střídat dvě tváře - jednu podřízenou, podlézavou a ustrašenou, s níž se snaží vyhnout Prosperovu hněvu, druhou úskočnou a lísavou, s níž se snaží Prospera zbavit. Zároveň však celkovým tělesným gestem, chováním i stylem mluvy dává najevo, že potřebuje cizí vedení a je příliš velkým zbabělcem, než aby se pokoušel jednat sám. V podobném duchu je vykreslen i Antonio Petra Jeništy, zrádný Prosperův bratr, který ze všeho nejvíc touží po moci, zároveň však je příliš velký zbabělec, než aby si ji vzal násilím, proto radši podněcuje úlisnými slovy a vemlouvavým tónem ostatní, aby špinavou práci udělali za něj.

Bouře na Pražském hradě je svěží inscenací, která zaujme nejen vizuální působivostí. Tvůrci k textu přistoupili jako k aluzi na současné dění a proměnili Shakespearovu romanci v politickou satiru s fantaskním nádechem. Víc než romantická a pohádková je inscenace živelná a škodolibá, nebojí se udělat si legraci sama ze sebe a s divákem si hraje tím, že otevřeně přiznává vlastní iluzornost. Je i není to divadlo na divadle a možná právě díky tomu, je to tak zábavné. Ani nemluvě o velmi působivých hereckých výkonech. Bouře následuje poetiku, na niž jsme u SKUTRu zvyklí, vnáší však do ní svěží vítr, takže i pokud tvorbu tohoto režijního dua znáte, má vás čím překvapit. A jejich shakespearovská inscenace za to rozhodně stojí.