Proč muž neposlouchají a ženy neumí číst v mapách

Autor: Alan a Barbara Peasovi 

Dramatizace: Miroslav Hanuš 

Premiéra: 19. 3. 2016 

Uvádění: Divadlo ABC 

Režie: Miroslav Hanuš 

Obsazení 

Testosteron - Lukáš Jurek 

Estrogen - Zbigniew Kalina 

Jeskynní muž Pfí - Petr Klimeš 

Jeskynní žena Pfé - Hana Doulová 

Alan Pearse - Zdeněk Velen 

Barbara Pearsová - Jitka Smutná 

Slečna Lucie - Lucie Pernetová 

Pan Eduard - Jiří Klem 

Paní Irena - Radka Fidlerová 

Slečna Sendy - Barbora Janatková 

Deny - Martin Písařík 

Paní Margareta - Veronika Janků 

Pan Stenley B. - Stanislav Lehký 

Pan Richard A. - Radim Kalvoda 

Paní Simona A. - Veronika Svojtková 

Délka představení: 2 h 50 

Muži a ženy jsou dva rozdílné živočišné druhy, to už jsme pochopili všichni. Přesto se ženy stále snaží přesvědčit muže, aby se chovali jako ony, a muži nechápou, proč se ženy nedokážou chovat jako oni. Není se tak co divit, že mezi příslušníky obou pohlaví dochází k neustálým sporům a vztahy jsou nebezpečnou výpravou na neprobádané území, která dokáže jednoho naprosto zničit. O rozdílech v mužském a ženském chování už bylo napsáno nespočet příruček a popularizačně-psychologických knih. A právě jednu z nich si tvůrci nového představení Divadla ABC vzali jako základ pro svou inscenaci.

O ději se v tomto případě nedá moc mluvit, protože je nesmírně banální. V čekárně před ordinacemi lékařského páru se sejde skupinka objednaných pacientů. Zdá se však, že dnes se ordinovat nebude, protože oba doktoři právě procházejí závažnou manželskou krizí. A protože pacienti mají na práci lepší věci, než vysedávat v čekárně, rozhodnou se k jakési hromadné terapii, která má problém Pearsových vyřešit a navrátit je k práci. 

Inscenace je víceméně složena z jednotlivých skečů demonstrujících rozdílnost mužů a žen. Přestože se jedná o zažité stereotypy, které neplatí stoprocentně, mnohý divák se v modelových situacích pozná. A aby to nebylo stále dokola jen o klišé kolujících o obou pohlavích, čas od času herci také zazpívají. Jedná se o profláklé šlágry 60., 70. a 80. let, jimž byl místy pozměněn text, které vyvolají nostalgii a často i pobaví. Mezi mé osobní favority patří píseň Kde je to máslo? následující po scénce o tom, že muž nedokáže najít máslo v lednici. 

Scéna imituje čekárnu u lékaře, takže hlavním prvkem jsou židle. Takto jednoduchý prostor však funguje, protože bílé, poloprůhledné stěny na sebe nestrhávají pozornost a dovolují divákům soustředit se na herecké výkony. K přestavbám prakticky nedochází a pokud ano, jsou součástí jevištního dění. Pochválit musím rovněž lightdesign, který báječně podtrhuje atmosféru, ať už se jedná o divoké křepčení v rychlých písních, nebo pomalé šansony. Dobře byla vyřešena i otázka orchestru, který sedí přímo na jevišti a živě hraje. Tato hudební inscenace tak předčí mnohé muzikály používající half-playback, tedy hudbu ze záznamu. 

Kostýmy jsou velmi civilní, jedinou výjimku tvoří průvodci dějem - hormoni Estrogen a Testosteron, kteří na sobě mají přiléhavé oblečky zdůrazňující určité tělesné partie. Pro ženský hormon Estrogen v růžovém je to pozadí, pro modrý mužský Testosteron zase vyvinutá muskulatura. 

Hovořit o jednotlivých hereckých výkonech je poměrně komplikované, protože žádný z herců nemá na jevišti výrazně víc prostoru, než ostatní. Nejvýraznější jsou už zmínění hormoni v podání Zbigniewa Kaliny a Lukáše Jurka. Pohybují se kdesi mezi klauny a učiteli, přesně vědí, co se v lidském organismu odehrává a proč jsme tak odlišní. Jejich hlavním úkolem je zábavnou formou poučit, a to se jim daří. Velmi milé a civilní je podání homosexuála Eduarda, jehož ztvárňuje Jiří Klem a pozornost si zaslouží i pravěká dvojice Petr Klimeš a Hana Doulová. Všichni však fungují především jako sehraný tým, který na sebe reaguje a doplňuje se a z nějž nikdo příliš nevybočuje. 

Jediným, ale dost výrazným problémem inscenace je její značná statičnost. Přestože herci čas od času vyskočí a rozpohybují se v povedených choreografiích, značnou část děje tvoří zpovědi na židlích. Jednotlivé písně a skeče jsou tak příjemným oživením jinak dost usezeného představení. 

I přesto je hra Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách milou oddechovkou, která nebude mít problém získat si diváky. Téměř tři hodiny plné písniček a skečů o rozdílnosti našich dvou pohlaví vás přesvědčí o tom, že jsme sice různí, ale přesto se máme rádi. Takže pokud si chcete v divadle hlavně odpočinout a zasmát se u toho, nemáte důvod váhat.