Oblomov

Autor: Ivan Alexandrovič Gončarov

Dramatizace: Hana Burešová, Štěpán Otčenášek

Premiéra: 16. 3. 2016

Uvádění: Divadlo v Dlouhé

Režie: Hana Burešová

Obsazení

Oblomov - Michal Isteník

Zachar - Tomáš Turek

Štolc - Jan Meduna

Taranťjev - Jan Vondráček

Olga - Veronika Lazorčáková

Agafja - Eva Hacurová

Délka představení: 2 h 45

Ruská klasika se na českých jevištích objevuje s železnou pravidelností, ať už se jedná o původní hry nebo dramatizace slavných románů. Divadlo v Dlouhé se v letošní sezóně rozhodlo uvést jeden z nejslavnějších příběhů o zbytečnosti lidské existence a soustavném hledání pravého smyslu života - Oblomova.

Přestože od vydání tohoto skvostu ruské literatury uplynulo více než sto padesát let, překvapí svou aktuálností. Hlavního hrdinu bychom s klidem mohli považovat za prototyp moderního člověka obklopeného hromadou problémů, jejichž řešení odkládá na neurčito. Když se na vás totiž starosti valí ze všech stran a žijete v permanentním stresu, velmi snadno sklouznete do polohy "ono to počká", případně "ono se to nějak vyřeší samo".

Ač Gončarovův román je spíše filosofickou sondou do hlubin lidské duše, povedlo se Haně Burešové a Štěpánu Otčenáškovi vytáhnout z něj dramatické momenty, které na jevišti dobře fungují. Byť scéna a kostýmy si zachovávají jistý dobový ráz 19. století, rozhodně se nejedná o historickou fresku nevolnického Ruska. Tato rovina je výrazně upozaděna ve prospěch Oblomovových milostných a mezilidských vztahů, díky čemuž získává hra na dynamičnosti a aktuálnosti.

Oblomov Michala Isteníka je dobromyslný mladý muž, který o sobě bez ustání pochybuje a cítí se nehoden lásky. Ve společnosti si připadá ztracen, pokaždé, když do ní vkročí, má pocit, že ho semele zaživa. Hledá životní jistoty, které ho budou stát co nejméně úsilí, nerad se vzdává svého pohodlí a udělat jakoukoliv volbu je mnohdy nad jeho síly. Záchvaty činorodosti u něj střídají období letargie, a přestože neustále uvažuje o smyslu vlastního života, není schopen žádné oběti, aby si připadal vnitřně naplněný.

Isteník je jediný, kdo po celou dobu představení zůstává v jedné roli. Zbylých pět herců hraje střídavě své postavy, anonymní příslušníky společnosti i jakýsi chór komentující aktuální dění. Nezřídka na sebe berou také podobu postav z Oblomovovy minulosti, které se k němu vrací prostřednictvím snů a vzpomínek.

Tomáš Turek v roli Oblomovova sluhy Zachara je člověkem uvyklým na jistý způsob života, který mu sice úplně nevyhovuje, ale zaručuje mu přílišné pohodlí, než aby se ho snažil změnit. V mnohém připomíná svého pána, k němuž sice má kritické výhrady, zároveň však pokaždé poslechne jeho rozkaz a nikdy se otevřeně nevzepře. Taranťjev Jana Vondráčka je prototypem vychytralého padoucha, který otevřeně zneužívá Oblomovovy neschopnosti řídit vlastní věci sám. Vždycky je po ruce s řešením, které přinese výhody hlavně jemu, a svůj vlastní neúspěch je ochoten svalovat na všechny okolo a především na Oblomova. Jan Meduna jako Štolc je činorodý mladý muž, který nevydrží sedět na jednom místě. Svého přítele a jeho chování nechápe, ale přesto nad ním drží ochranou ruku a snaží se mu pomáhat, jak jen může. Ačkoliv Oblomov k němu chová vřelou náklonnost, jsou tito dva odsouzeni nikdy se zcela nepochopit.

Ženské hrdinky jsou navzájem v určitém protikladu. Olga Veroniky Lazorčákové je emancipovaná mladá žena, která si klade velké cíle a nemalé nároky má i na své okolí. Právě tato nezdolnost na ní Oblomova vábí, stejnou měrou ho však unavuje, protože ho nutí opustit jeho bezpečnou ulitu nečinnosti a vrhnout se do práce. A přestože ji bezpochyby miluje a neustále trpí pocitem, že si ji nezaslouží, není schopen zmobilizovat své síly a bojovat o ni. Oproti tomu Agafja v podání Evy Hacurové je žena prostá, nenáročná, jejímž jediným cílem je zajistit pohodlí všem blízkým lidem. O světě příliš nepřemýšlí a intelektuálně nemůže Oblomova uspokojit, právě proto ho však ani nenutí do jakékoliv činnosti a nabízí mu nerušené pohodlí v teple rodinného krbu.

Oblomov představuje pestrou mozaiku rozličných charakterů, z nichž některé jsou si podobnější než jiné. V centru však vždycky stojí Oblomov, k němuž se všichni vztahují, reagují na něj a přizpůsobují se jemu.

Inscenace nabízí skrz klasické ruské dílo pohled na současnou společnost plnou lidí podobných Oblomovovi. Lidí neschopných velkých rozhodnutí a velkých obětí, které by je mohly připravit o jejich pohodlí. Lidí neustále odkládajících povinnosti na pozdější dobu v bláhové naději, že se třeba vyřeší samy od sebe. Lidí neschopných a neochotných vynakládat energii na budování vztahů a jejich následné udržení. Lidí peroucích se se světem, který je pomalu, ale jistě semílá...

Oblomov předestírá mnoho otázek, ale vyhýbá se odpovědím. Ty už si musí po zhlédnutí každý najít sám. Pokud mu však inscenace pomůže zamyslet se nad způsobem jeho života a všeobecným marněním času nad zbytečnostmi, pak nepochybně splnila svůj účel.