Čarodějka

Hudba a texty písní: Stephen Schwartz
Libreto: Winnie Holzman
Český překlad: Adam Novák
Texty písní: Michael Prostějovský

Premiéra: 14. 9. 2019
Uvádění: GoJa Music Hall

Režie: Martin Novotný

Obsazení (tučně zhlédnuté alternace)
Elphaba - Markéta Pešková, Elis Ochmanová, Kateřina Herčíková
Glinda - Natálie Grossová, Nikola Ďuricová
Fiyero - Petr Ryšavý, Tomáš Vaněk
Nessarose - Monika Sommerová, Felicita V. Prokešová
Boq - Lukáš Randák, Jan Franc
Madame Morrible - Světlana Nálepková, Barbora Rajnišová
Čaroděj - Marián Vojtko, Josef Štágr
Dr. Dillamond - Petr Matuszek, Jindřich Nováček

Délka představení: 3 h

Broadwayský muzikál Wicked už dnes patří ke klasice ve svém žánru. Českým divákům se příběh dvou nepravděpodobných přítelkyň představil pod názvem Čarodějka v originálem inspirované, ale jinak zcela svébytné verzi, která má své klady i zápory.

Příběh o čaroději že země Oz je v Americe naprostou klasikou, a není tedy nijak překvapivé, že se různí tvůrci snaží zamýšlet nad tím, co příběhu předcházelo, nebo na něj naopak navazovalo. Muzikál Wicked vychází z románu Gregory Maguireho a zaměřuje se na životy Zlé čarodějky že západu a Dobré čarodějky z jihu. Ty dvě totiž mají společnou, vcelku komplikovanou historii a napříč zemí Oz se traduje, že bývaly přítelkyněmi. Děj muzikálu začíná v podstatě na konci a teprve zpětně se spolu se vzpomínkami Dobré čarodějky Glindy vrací na začátek.

Hudba Stephena Schwarze je nesmírně melodická a dobře prokomponovaná. Jednotlivé hudební motivy se průběžně vracejí a vyváženě působí také rozvržení pomalých baladických a rychlých energických melodií. Plusem je, že GoJa zvolila živý, byť kvůli umístění za oponou v zadní části jeviště do samotného závěru v podstatě nepřiznaný orchestr, který je z většiny dobře nazvučený. Problémy zvukaři působí spíše vyvážení hudebního podkladu a zpěvu, takže ač se interpreti snaží, zejména ve sborových pasážích jim často není rozumět. Texty do češtiny přebásnil Michael Prostějovský a opět tím utvrdil svou pozici předního českého textaře. Jednotlivé verše znějí přirozeně, korespondují s hudbou a vyhýbají se zažitým klišé. Navíc velmi přesně odpovídají originálu, aniž by měl člověk pocit jakékoliv šroubovanosti a otročiny v těchto případech tak častých.

Scéna je jenom další variací na Fantoma opery, dokonce i ten ikonický lustr se nad hledištěm pořád houpe. Jeviště je zbytečně zmenšováno uměle aranžovanou kukátkovou scénou, která se hodí k do divadla situovanému ději Fantoma, ovšem nikoliv k Čarodějce. Odvést totiž nevyužívané kulisy do nějakého externího skladu by nejspíš bylo moc pracné. Scénografie všeobecně není nijak nápaditá, zůstává striktně popisnou a neohromí. Vizuálně nejzajímavější je zámek Elphaby v samotném závěru, jinak však jde o papundeklovou nádheru bez nápadu, která se broadwayskému originálu ani nepřibližuje. Kostýmy Zity Miklošové odpovídají zamýšlené efektnosti, jsou zdobné a dobře korespondují s jednotlivými charaktery. Z hlediska výpravnosti rozhodně dělají inscenaci větší čest než scénografie.

V titulní roli čarodějky Elphaby zazářila Kateřina Herčíková, která dokazuje svou hereckou i pěveckou všestrannost. Podařilo se jí vtisknout své Elphabě zajímavý vývojový oblouk, díky němuž ji chápete a chcete s ní sympatizovat. Elphaba od dětství trpí tím, že je jiná, protože se narodila se zelenou kůží. Před odmítajícím světem se proto uzavírá do sebe, ovšem zároveň ho otevřeně provokuje, aby dala najevo, že si z něj nic nedělá. Herčíková šikovně balancuje mezi polohou hodné školačky, která věří v dobro, a sarkastické čarodějky, na níž světu nesejde, a jí proto na oplátku nesejde na něm. Navíc je pěvecký velmi suverénní, nebojí se rozvinout celou šíří svého rozsahu a i náročné party zvládá bez falzetu či řevu.

Jako Glinda se po boku Herčíkové představila Natalie Grossová. Ta se viditelně snaží a je na ní patrný herecký i pěvecký posun, přesto svůj part tlačí až moc na sílu, což mu neprospívá. Glinda je na první pohled typická blondýna zvyklá na neustálý obdiv se sklony k zlomyslnosti. Setkání s Elphabou ji postupně změní, Grossová však není schopná tento vývoj přesvědčivě ztvárnit, takže výsledný dojem z Glindy je spíš rozpačitý. Po celou dobu zůstává nepříjemně afektovanou hloupoučkou blondýnkou, k níž je těžké pociťovat sympatie. Navíc se Grossová trápí i pěvecky. Je překvapivě čistá ve výškách a zvládá i náročné operní pasáže, neumí však pracovat s dechem v rychlých písních, zadýchává se a kvalita jejího pěveckého projevu strmě klesá. Dost iritující je také její snaha být v duetech za každou cenu slyšet, což vede k tomu, že se prořvává do popředí a se svým pěveckým partnerem neladí.

Z dalších rolí zaujme Čaroděj ze země Oz Josefa Štágra, který sice nemá moc velký prostor, ale dovede jej vytěžit na maximum. Ze sebevědomého, optimismem hýřícího muže se proměňuje ve zlomenou trosku, která vlastní vinou přišla úplně o všechno a dobře to ví. Skvělý je taky výkon Petra Ryšavého coby Fiyera, který je navenek bezstarostným hejskem nedbajícím na pravidla, skrývá však v sobě překvapivou hloubku. Schovává se za povrchnost, protože je to snazší, než ukázat čisté morální hodnoty a být zesměšněn. Snad právě proto ho to žene do náruče Elphaby, protože jen a pouze v její společnosti může být skutečně sám sebou.

Pokud se nicméně inscenace něčím nevyznačuje, pak je to silná režie. Martin Novotný jako by nedokázal interprety správně vést, takže byť se pohybují po celé scéně i v hledišti, občas působí hodně ztraceně a bezradně a jejich pohyb připomíná bezcílné pobíhání. Velmi nesehraná je také taneční company. Choreografie Pavly Harangové dobře sedí do hudby a vhodně doplňují davové scény, tanečníci však ani náhodou nepřipomínají jednotný organismus, nýbrž směsici jednotlivců, která se sice strašně snaží tančit dohromady, ale vzniká z toho spíš galimatyáš, v němž je každou chvíli někdo o půl taktu či takt jinde.

Čarodějka nijak nevybočuje z pražského muzikálového průměru. Snaží se sázet na výpravnost, byť ta je trochu utopená v recyklovaných, a tedy dost nevhodných kulisách. Zaujmou kostýmy, efektů je však málo a tak amatérských, že nemají čím ohromit. Sám muzikál je po hudební stránce velmi dobrý a povedlo se i přebásnění, inscenace však světových kvalit nedosahuje. Ocenit si zaslouží některé herecké výkony, jelikož sólistům se i přes bezradnou režii daří budovat a držet charaktery, jinak to však často připomíná jedno velké scénické trápení. Příznivci produkce GoJa Music Hall a dalších komerčních muzikálových scén budou zřejmě nadšení, náročnější diváci o poznání méně. Čarodějka totiž v podstatě kopíruje zažitá inscenační schémata, a i přes obrovský potenciál nedokáže přijít s ničím novým ani zajímavým.