Balada pro banditu

Autor: Milan Uhde
Hudba: Miloš Štědroň

Premiéra: 2. 10. 2020
Uvádění: Divadlo na Vinohradech

Režie: Juraj Deák

Obsazení
Eržika - Tereza Císařová / Michaela Tomešová
Nikola - Marek Lambora
Velitel četníků - Tomáš Pavelka
Mageri - Igor Bareš
Derbak - Kryštof Rímský
Morana - Iva Marešová
Eva - Markéta Děrgelová
Mara - Zuzana Vejvodová
Derbaková - Andrea Elsnerová
Oreb Danko - Viktor Javořík
Uhrin - Dominick Benedikt
Drač, Eržičin otec - Jan Krafka
Andrej, Eržičin bratr - Ondřej Kraus
Bouda - Zdeněk Palusga
Kubeš - Daniel Bambas
Jura, Šuhajův bratr - Jiří Roskot
Laco Totín - David Steigerwald (záskok Juraj Deák)
Ženy - Andrea Černá, Sabina Rojková, Šárka Vaculíková, Barbora Poláchová
Četníci a vesničané - Václav Šamárek, Jan Battěk

Délka představení: 2 h 20

Nikola Šuhaj, hrdina nebo padouch? Ivan Olbracht se kdysi nechal osudy koločavského loupežníka inspirovat pro svůj román, který Milan Uhde a Miloš Štědroň následně přetvořili v baladický hudební kus. Bez ohledu na formu však ústřední postavou příběhu zůstává zběhlý voják, který se rozhodl, že poctivá práce není nic pro něj.

Inscenace Juraje Deáka v Divadle na Vinohradech vzdává čest svému jménu a zachovává si silně baladický ráz. Režisérovi se povedlo přenést na scénu atmosféru poválečné Podkarpatské Rusi, kde kradou úplně všichni, ale jen někteří mají dost odvahy přiznat se k tomu veřejně. Místa, kde spravedlnost určují sami lidé a kde se magie nevytratila z myslí ani z krajiny. Deák inscenaci pojímá částečně jako obraz revolty vůči oficiální moci, ovšem mnohem spíš jako portrét lidské individuality toužící po osobních svobodách, štěstí a životě v souladu s vlastními představami mimo jakákoliv omezení.

Scéna je vcelku jednoduchá a spíše náznaková, byť v některých scénách disponuje i konkrétními prvky, jako jsou kusy nábytku. Hlavní dominantou je sklápěcí šikmá plošina v zadní části jeviště demonstrující, na jak šikmé ploše se postavy dost často pohybují, a dvě balkónové kovové konstrukce, z nichž se podle potřeby spouští schodiště. Namísto revuální opony se také v horní části scény čas od času spouští rádoby dřevěná stěna, která jeviště opticky zmenšuje a vyvolává dojem ohraničeného interiéru.

Nové hudební nastudování má na svědomí skupina RAZAM. Písně v nových aranžích vyváženě kombinují svůj téměř lidový nádech s poprockovým laděním, díky čemuž získávají na intenzitě a dramatičnosti. V některých případech v sobě mají až surovou zuřivost a hodně napomáhají hercům budovat jejich emočně rozkolísané charaktery. V každé ze skladeb jako by se skrývala určitá míra zoufalství, která žene postavy až na samotnou hranu a nutí je jednat sobecky s až živočišnou touhou po vlastním uspokojení. Silné hudební aranže jsou ještě podtrženy pěveckými výkony jednotlivých interpretů. Neplatí to sice stoprocentně, do hlavních rolí nicméně byli obsazeni pěvecky silní herci s příjemnou barvou hlasu, kteří svým výkonem baladickou lyričnost hudby s dramatickými akcenty ještě umocňují. Tím spíš, že nejde o klasický muzikál a jednotlivé písně spíš budují atmosféru, než aby byly vysloveně dějotvorné (byť i takové se najdou).

Hlavní roli Nikoly Šuhaje ztvárňuje Marek Lambora, který se drží ve své klasické poloze okouzlujícího floutka jistého si sám sebou. Jeho Nikola je sebejistý, do značné míry sobecký muž, který staví vlastní zájem nad všechno ostatní. Na jednu stranu je nesnesitelně arogantním hejskem, jenž tvrdohlavě prosazuje svou, aniž by dbal na city druhých, zároveň však v sobě má křehkou, zranitelnou stránku, kterou se bojí ukázat málem i sám před sebou. Lambora je velmi suverénní zpěvák s romanticky posazeným hlasem, kterému sluší baladická vyznání, nicméně snadno obsáhne i surovou agresi jiných písní. Michaela Tomešová jako Eržika je citově rozháraná žena, která touží po bezpečném zázemí a teple domova, přesto nedokáže odolat touze po Nikolovi, která pro ni představuje vzrušující dobrodružství. Uvědomuje si jeho chyby i prohřešky, přesto je k němu bez ustání přímo magneticky přitahována a vlastně se ani nesnaží proti tomu bránit. Tomešová je pěvecky suverénní a herecky přirozená, přesto její výkon vyloženě neohromí. Kdo naopak zaujme, je trojice čarodějek, respektive Morana v podání Ivy Marešové a její dvě dcery ztvárňované Markétou Děrgelovou a Zuzanou Vejvodovou. Všechny tři, či aspoň některá z nich, jsou na scéně přítomné prakticky neustále a vnáší do příběhu motiv nevyhnutelné osudovosti. Zároveň jsou ztělesněním právě toho osudu, který hrdiny svádí na šikmou plochu a k jejich nejtemnějším tužbám a činům.

Divácky i herecky vděčnou postavou je Mageri Igora Bareše. Na první pohled je to bezpáteřní tichošlápek, který bude uctivě poklonkovat každému, kdo by mu mohl přinést nějaké výhody, ve všech jeho gestech je však něco výsměšného, co jeho přehnanou uctivost shazuje a naznačuje, že moc dobře ví, co dělá a proč. Dovede dokonale bruslit na hraně zákona a získávat všechny na svou stranu, protože stejnou měrou probouzí vztek i důvěru. Podobně rozporuplný charakter je Velitel četníků Tomáše Pavelky, který se snaží působit jako autorita, i když cítí, že s rázovitými koločavskými obyvateli pokaždé prohraje. Stylizace postavy je mimoděčně komická, protože na jednu stranu dokáže budit respekt mezi podřízenými, na druhou je však otevřeně vysmívána těmi, koho má pacifikovat.

Vinohradská Balada pro banditu je jednoduše řečeno velmi dobré divadlo. Hudba Miloše Štědroně získala díky novým aranžím moderní, dynamický nádech, který umocňuje sílu příběhu a je podtrhován precizními hereckými výkony. Deák svoji inscenaci pojímá jako příběh o věčném boji dobra se zlem, který nemá jednoznačného vítěze, protože nikdo není černý ani bílý a žádný charakter neměnný. Celé představení se nese v jemně baladické atmosféře a díky hereckým výkonům k sobě dovede diváky naplno připoutat. V rámci hudebních inscenací, které jsou v tuto chvíli v Praze k vidění, patří tahle k těm nejlepším.