Válka některé lidi rozdělí a jiné naopak svede dohromady. Často je to nevyhnutelnost a blízkost smrti, která nás nutí přehodnocovat naše stanoviska a postrkovat nás k činům, do nichž bychom se jinak nepustili. Třeba splnit poslední přání otci, k němuž vás sice už dlouho nevážou žádné hluboké city, ale přesto tak nějak považujete za svou povinnost mu vyhovět, i když na první pohled se to jeví jako šílenství.
Bulbul se o svého otce řadu let nezajímal a necítil potřebu vyhledávat jeho společnost. Když navíc v Sýrii naplno vypukla občanská válka a jeho otec se přidal na stranu rebelů, Bulbul se prostě jenom snažil přežít tím, že se nebude do ničeho míchat a nic otevřeně podporovat. Přesto tomu osud chce, že se otec ocitne na sklonku života u něj a než v nemocnici vydechne naposledy, vysloví přání být pohřben v rodném městě vedle své sestry. Bulbul si uvědomuje, že pokoušet se ve válkou rozervané zemi dostat z jedné její strany na druhou je holé šílenství, přesto otci splnění jeho přání slíbí.
Podle islámských tradic má být tělo pohřbeno co nejdříve po smrti, proto se Bulbul vydává na cestu hned, jak se mu povede získat otcovu mrtvolu z márnice. Nejede nicméně sám a na cestě ho doprovází i starší bratr a sestra, kteří podobně jako on chtějí vzdát mrtvému poslední poctu, byť ani jeden z nich k němu ve skutečnosti nemá nijak blízko. Ve chvíli, kdy naloží mrtvolu do auta a vyjedou směrem k Aleppu, všechno vypadá zalité sluncem. Je to však jen klamné zdání a jejich putování se záhy mění v takřka absurdní kalvárii.
Autor v rámci svého vcelku útlého románu podává svědectví o válce v Sýrii a jejích dopadech na obyčejné obyvatele. Text má epizodický charakter rámovaný cestou sourozenců k vlastním kořenům. Putování na stovky kilometrů vzdálené místo slouží jako rámec pro střípky ze životů jednotlivých postav a postupné odhalování toho, co je vlastně přivedlo na toto konkrétní místo v tento konkrétní okamžik. Autor jako by zvoleným stylem vyprávění navazoval na tradici Pohádek tisíce a jedné noci, ve kterých se v jediném příběhu skrývá celá řada dalších. Osudy sourozenců jsou si v něčem podobné a v něčem se liší, nicméně všechny spojuje zejména fakt, že jim život nevyšel podle jejich představ, takže se potácejí v mizérii vlastní existence a neví, co se sebou. Připadají si naprosto ztracení, ale přitom jsou moc zbabělí, aby to přiznali třeba jenom sami před sebou, natož pak před ostatními. Jejich každodennost se skládá z dobře známých maličkostí, které jim dávají pocit relativního bezpečí ve světě plném nejistot.
Kniha je na jednu stranu kronikou syrské války a vcelku surovým obrázkem utrpení bezejmenných mas a obyčejných lidí, stejně tak je ovšem groteskou plnou velmi černého a velmi absurdního humoru. Autor úmyslně nejrůznější vypjaté momenty odlehčuje hnaním situace do naprostého extrému, který působí jen těžko uvěřitelně, ale přesto právě díky jeho naprosté absurditě velmi reálně. Peripetie spojené s dopravou mrtvého těla z jedné strany země na druhou mají až kafkovský nádech, protože hrdinové jsou konfrontování s nefunkčním byrokratickým šimlem, úplatky nebo doktrinářskou vírou a často nemají nejmenší ponětí, co by měli udělat nebo jak se zachovat, aby si svůj úkol zjednodušili.
Smrt je dřina je poměrně náročnou prózou ať už kvůli zvolenému tématu, nebo vyprávěcímu stylu a jazyku. Autor je navzdory popisovaným hrůzám velmi poetický a nebojí se absurdního, často velmi černého humoru. Jenom tím však umocňuje kontrast mezi všedností každodennosti a děsivostí nečekaného. Jeho postavy se ocitají v krajních situacích, do nichž se dostaly vlastní vinou a z nichž musí nějakým způsobem vybruslit, ač málokdy vědí jak. Román je stejnou měrou svědectvím o válce v Sýrii jako kritikou nesmyslnosti jakýchkoliv bojů, za něž ve výsledku nejvíc platí obyčejní civilisté, jichž se vlastně ani netýkají. Jde o nesmírně působivou prózu, která v koncentrované formě ukazuje neutěšený obrázek válečné reality a pro západního čtenář může být minimálně poučná.
Žádné komentáře:
Okomentovat