Alžběta Komrsková - Průvodkyně duší

Sloužit mrtvým je na jednu stranu děsivé, na druhou to však v sobě má jisté výhody. V první řadě vám mrtví, na rozdíl od živých, už nemůžou ublížit. Nandini je zaměstnána v klášteře jako průvodkyně duší zemřelých. Předčítáním z posvátné knihy jim pomáhá najít cestu mezisvětím až k novému zrození. Je to vcelku monotónní a nijak nebezpečná práce. Aspoň do chvíle, než se objeví poselstvo z císařského dvora.

Nandini vede svou běžnou službu u mrtvého a recituje mu verše, které zná už zpaměti, když do kláštera dorazí posel z císařského dvora se zprávou o císařově skonu a vyžádá si služby průvodce. Mistr se rozhodne úkolem pověřit Nandini a jako motivaci jí slíbí možnost vstoupit přímo do řádu a stát se mniškou, po čemž prahne celý svůj život. Nandini na nabídku přistoupí, protože netuší, že nepůjde jenom o klasické provázení duše světem zemřelých. Tentokrát bude muset do mezisvětí přímo vstoupit.

Rituál, při němž duše živých vchází na místo, kde nemají co pohledávat, je sice možný, ale zakázaný, a to z mnoha různých důvodů. Následník trůnu princ Arjin však trvá na tom, že rituál musí být proveden a jeho otec vrácen zpět do života. Dívce se to příliš nezamlouvá, ale nemá na vybranou, protože vzpírat se vůli panovníka by mohlo být nebezpečné. Ani jeden z dvojice netuší, jaká příkoří budou muset na své cestě mezisvětím překonat, nemluvě o tom, že výsledek jejich snažení je minimálně velmi nejistý.

Autorka se pro román Průvodkyně duší inspirovala ve východní mytologii a víceméně kombinuje čínské a indické bájesloví. Z obojího si vypůjčuje motivy, které se jí pro příběh nejlépe hodí a které se navíc do určité míry nachází v obou kulturách, takže jejich propojení dává ve výsledku smysl. Mimo to i v samotném příběhu existují dva světy, které ani tak nesouvisí s dvojí inspirací, jako spíš s ústředním motivem posmrtného života. Jedním z nich je klasický svět, v němž hrdinové žijí, tím druhým potom říše mrtvých nebo lépe řečeno mezisvětí, kam se ubírají duše před svým znovuzrozením. Zatímco ten první je fádní a šedý, druhý je kouzelný, zářivý a vyvedený v těch nejjasnějších barvách. Oba jsou však stejně zrádné a ani v jednom není radno komukoliv a čemukoliv věřit.

Hlavní hrdinka Nandini je ze všeho nejvíc malá naivka se sklony k až přehnané důvěřivosti. Je to dáno zejména její klášterní výchovou, kvůli níž nikdy nepoznala skutečný svět, a netuší proto, jak to v něm chodí. Z toho částečně plyne i její nízké sebevědomí, protože ji nikdo nikdy za nic neocenil, a ona tudíž nemá důvod sama sobě věřit. Má silně zakořeněné morální zásady, jimiž se řídí a které v žádném případě nehodlá porušovat, občas má však tendenci dříve jednat než myslet a naplno si neuvědomuje možné důsledky svých činů. Princ Arjin je v některých ohledech Nandini celkem podobný, zejména jistou mírou osamělosti, k níž byl jako jediný následník trůnu odsouzen. Má ve zvyku dostat vše, co si zamane, a ne nepovažuje za adekvátní odpověď. Ve své aroganci však může ostatní zraňovat a svádět je směry, které se jim mohou stát osudnými.

Autorka má velmi poetický literární styl, s nímž dovede vystihnout atmosféru, zvládá velmi barvité popisy a skvěle buduje prostředí. Slabší je to nicméně se samotnou dějovou linií, která působí nedotaženě. Nejde ani tak o samotný konec, jako spíš o celý příběh, v němž motivace jednotlivých postav vyznívají podivně do ztracena. Věci se dějí a postavy se nějak chovají, ale všemu tomu chybí nějaké větší zastřešující drama.

Průvodkyně duší je originální ve své inspiraci, protože východní a orientální mytologie se v knihách na našem trhu příliš často neobjevuje. Autorka má navíc vyspělý literární styl, který nepostrádá poetičnost a zároveň se příjemně čte. Bohužel však úplně nezvládá budování příběhu jako takového. Děj působí plytce a nedotaženě a poněkud postrádá dramatičnost, nedovede k sobě čtenáře připoutat. Jde tak ve výsledku o vcelku sympatické čtení, které však krom originálního prostředí nemá moc co nabídnout a i přes skutečnost, že je dobře napsané, příliš nenadchne.