Šakalí léta

Autor: Petr Jarchovský a Jan Hřebejk podle povídek Petra Šabacha
Autor hudby: Ivan Hlas

Premiéra: 23. 3. 2019
Uvádění: Divadlo na Fidlovačce

Režie: Adam Skala

Obsazení (tučně zhlédnuté alternace)
Bejby - Marek Lambora, Lukáš Adam
Eda - Daniel Krejčík, Vojtěch Vodochodský
Prokop - Josef Polášek, Karel Zima, Jiří Racek (záskok)
Kšanda - Šimon Fikar
Alena - Štěpána Fingerhutová, Magdaléna Kuntová
Milada - Aneta Krejčíková, Vanda Chaloupková
Ivan - Jiří Racek, Zdeněk Vencl
Reddy - Angelika Sbouli, Eliška Hanušová
Hamáčková - Veronika Lapková, Anna Jiřina Daňhelová, Karolína Tothová
Marína - Sára Halušková
Neumann - Petr Jeřábek
Babka - Marek Zeman, Ondřej Hyneš, Prokop Zach
Peterka - Jiří Roskot, Petr Kolman

Délka představení: 2 h 20

Československo je svíráno pevnou rukou reálného socialismu, všichni radši poslušně drží hubu a krok, aby si na ně státní moc nedošlápla, a ti, kdo to umí, tahají za ty správné provázky. Rebelie jakéhokoliv druhu se netoleruje, a přesto vznikají drobné, dobře utajené ostrůvky svobody, v nichž se na režim i jeho restrikce takzvaně kašle. Šakalí léta na Fidlovačce jsou až překvapivě aktuální, trochu hořkou hudební komedií o tom, jak marné je svádět předem prohraný boj.

Děj příběhu je zasazen do padesátých let minulého století, což je vcelku snadno odvoditelné z různých více či méně explicitních zmínek, z nichž tou nejjasnější je vyslání Lajky do vesmíru. Jinak by však klidně mohlo jít o jakékoliv bezčasí v době diktatury, na tom je ostatně celá inscenace postavená. S jistou mírou nadhledu se snaží ukázat vzorce fungování totalitní společnosti, kde všichni ohýbají záda a jdou s proudem, protože je to snazší, než se otevřeně bouřit. Revoluční řeči se vedou leda potají a bokem, aby to nikdo neviděl a nevěděl. S tím, co se děje, v podstatě nikdo nesouhlasí, ale všichni se svorně tváří, jako by to bylo jinak.

Šedé uniformitě panelákových sídlišť, na nichž všichni vypadají úplně stejně, odpovídá i výprava. Scénu tvoří garážová vrata obklopující scénu ze tří stran imitující tak trochu vězení. Jejich design totiž vzdáleně připomíná mříže uzavírající postavy do úzce ohraničeného prostoru. Řada garáží v zadní části slouží zároveň jako pódium pro rockovou kapelu, která zajišťuje živý hudební doprovod, i v případě bočních garáží jsou nicméně jejich "střechy" využity jako hrací prostor. Jednotlivá vrata se navíc dají otevřít, aby z nich mohly být na scénu vyvezeny další části dekorací dokreslující prostředí. Nejčastěji se jedná o stůl, někdy o postel nebo automobil. V některých scénách je pak dekorace doplňována ještě promítáním záběrů ze stejnojmenného filmu, který svou jevištní adaptaci inspiroval.

Dojem poslušných loutek na krátkých provázcích, nebo možná spíš uniformních sériových výrobků vypadajících jeden jako druhý podtrhují kostýmy. Takřka všechny postavy jsou oděny převážně do tmavě modré barvy připomínající mundúry továrních dělníků, která je jen místy rozbíjena červenými akcenty v podobě šátků nebo epolet. Kostým Bejbyho v zářivě rudém odstínu tak už na první dobrou naznačuje, že jeho nositel mezi ostatní nezapadá ani zapadat nechce, protože se vyžívá v jisté míře provokace.

Přestože jistý příběh se vysledovat dá, mnohem spíše jde o soustavu jednotlivých epizod poslepovaných dohromady prostřednictvím hudebních čísel. Děj není jednolitý a většina scén by mohla dobře fungovat i sama o sobě bez nutnosti zasazení do většího celku. Hudebně se střídají baladicky laděné písně s roztančenými rokenrolovými čísly, veškerá hudba má rockové aranže. Divadlo je navíc velmi dobře nazvučené, takže ani ve sborových pasážích nezanikají jednotlivé hlasy nebo texty a zpěvu je dobře rozumět.

Nejvíce pozornosti se dostává Marku Lamborovi jako Bejbymu už jen proto, že mezi ostatními viditelně vyčnívá oblečením i sebevědomým vystupováním. Lambora prezentuje Bejbyho jako ukázkového floutka, který si chce ze všeho nejvíc užívat podle svého a nestarat se o mínění druhých ani potenciální dopady svého chování. Jeho odhodlání řídit se výhradně vlastními morálními principy je na jednu stranu otravné, na druhou je však v porovnání se "zaprděnou" zbabělostí ostatních velmi osvěžující. Lambora je navíc vynikající zpěvák a tanečník, takže jeho výstupy nepostrádají lehkost a ohromnou míru energie. Zaujme také Daniel Krejčík jako Eda, který sám sebe považuje za nekorunovaného krále všech dospívajících v okolí a nese velmi nelibě, když se někdo snaží zaujmout jeho místo. Navenek se tváří sebevědomě, zaujímá silácká gesta a předvádí se, ovšem jako by tím vším ukazoval svou maskovanou vnitřní nejistotu a ohromnou touhu po pozornosti. Není-li po jeho, začíná se chovat jako trucovitý spratek, kterému k vrcholu frackovitosti chybí už jen zlostně si dupnout na místě.

Šakalí léta na Fidlovačce jsou zábavnou hudební komedií, ovšem s hořkým nádechem. Ukazují svět, který přeje leda tichému poklonkování a kde dobře se mají leda ti, kdo v tom umí chodit. Neradostný podtón nicméně zůstává spíš jakýmsi stále přítomným varováním a do děje se promítá spíš místy a mimoděk. I přes tuto hořkosladkost proto Šakalí léta zůstávají příjemně odpočinkovou zábavou, která v první řadě pobaví, ale možná i podnítí úvahy o stavu dnešního světa. Určité paralely mezi světem na jevišti a tím naším se totiž najdou.