Hamlet

Autor: William Shakespeare
Překlad: Jiří Josek

Premiéra: 30. 10. 2021
Uvádění: Divadlo ABC

Režie: Michal Dočekal

Obsazení
Hamlet - Tomáš Havlínek
Getruda - Ivana Uhlířová
Claudius / Duch Hamletova otce - Tomáš Milostný
Polonius/Hrobník - Petr Konáš
Ofélie - Beáta Kaňoková
Laertes/Rosencrantz - Martin Donutil
Guildenstern/Osrik - Vojtěch Dvořák
Horatio - Filip Březina / Tomáš Weisser
První herec - Eva Salzmannová
Hrobník - Petr Kult / Samuel Toman
Fortinbras - Petr Urban
Herecká družina - Petr Kult, Petr Urban, Samuel Toman / Tomáš Weisser, Martina Jindrová

Délka představení: 3 h 10

Být či nebýt? Hamlet patří dlouhodobě k Shakespearovým nejoblíbenějším tragédiím a říká se, že každá generace má svou vlastní inscenaci, která k ní promlouvá a inspiruje ji. V Městských divadlech pražských se rozhodli pojmout Hamleta trochu netradičně a původní Shakespearův text rozšířit o pasáže z textů jiných autorů, kteří se původní hrou inspirovali nebo ji parafrázovali. Vedle toho však staví zejména na velmi charismatickém herectví hlavních protagonistů a divákům poskytují velmi tísnivý, ale o to silnější zážitek.

Dočekalova inscenace je až mrazivě aktuální a obsahuje řadu aluzí na současnou situaci nejen okolo pandemie, ale především směřování světa jako takového. Tomu odpovídají i textové úpravy, které příběh přenášejí z dánského středověku do velmi současného bezčasí. Tvůrci se rozhodli pro překlad Jiřího Joska, který je v mnoha ohledech velmi přímočarý a střeží se nejrůznějších kudrlinek typických pro Hilského. Tato strohost však dává vyniknout těm nejpodstatnějším sdělením o světě řítícím se do zkázy, který nechce slyšet příjemné ani nepříjemné pravdy. Nejvíc vypovídající je v tomto ohledu samotný závěr demonstrující, jak pravda zmírá na úbytě nebo je otevřeně přehlížena, protože se nehodí oficiální ideologii. Celá inscenace se nese v duchu vzpírání se manipulacím a diktatuře režimu a do popředí vystupuje boj za pravdu bez ohledu na následky. Dočekal tak velmi umně navazuje na současnou dramaturgickou linku Městských divadel pražských, která jako by si kladla za cíl právě otázku pravdy a nebezpečí totalitarismu blíže zkoumat a nabízet divákům ze všech možných úhlů pohledu.

Scéna představuje bílou místnost, která svou sterilitou evokuje nemocniční pokoj nebo možná spíš místnost uvnitř blázince, v níž si všichni hrají na něco, co ve skutečnosti nejsou. Domněnku bláznů zavřených do čtyř stěn, jež je těžké opustit, ještě podtrhují pasáže Hamletových monologů, v nichž proklamuje, že není Hamlet a že vše okolo je pouze klam. Konkrétnější prostředí se vykresluje pomocí drobných přestaveb, většinou sestávajících z donesení či odnesení určitých kusů nábytku. Podle potřeby může prostor bílého pokoje zůstat zcela prázdný nebo se naopak změnit v chaotickou sbírku veteše, v níž uspořádání jednotlivých předmětů ani nedává smysl. Poměrně silně vystupuje do popředí také princip divadla na divadle, který k Hamletovi patří už pro text samotný, ale který je ještě umocněn využitím vyvýšeného pódia a klasického divadelního toaletního stolku. Kostýmy se stejně jako scéna drží v duchu relativně soudobého bezčasí, postrádají jednotící prvek a jsou, jednoduše řečeno, "každý pes jiná ves". Převažují tmavé odstíny a jednoduché linie, větší extravagance je patrná pouze v případě postav Herců.

Přestože inscenace je už samotným svým pojetím velmi působivá, prim zde hrají herecké výkony. Tomáš Havlínek v titulní roli ukazuje Hamleta jako lehce arogantního paranoika, který občas nedokáže odhadnout sílu vlastních slov a činů, a proto snad i neúmyslně vrhá sebe i ostatní do neštěstí. Je určitou parafrází na Sherlocka Holmese - samozvaný detektiv bytostně přesvědčený o vlastní pravdě, který se nezastaví před ničím, aby ji dokázal, a pro uklidnění hraje na housle. Této aluzi tak trochu nahrává i postava Horacia, která po vzoru Watsona přichází ve správný čas s těmi správnými poznámkami a otázkami. Havlínek je působivý zejména jistou mírou odosobněnosti, s níž jako by se ho dění okolo vůbec netýkalo. Jeho přechody od racionální polohy k hranému šílenství jsou tak plynulé, že je divák mnohdy téměř nezaznamená, po celou dobu "šílených" výstupů však z Havlínka vyzařuje skryté pobavení. Jako by si jeho Hamlet královsky užíval, do jak absurdních a nepříjemných situací ostatní staví, a působilo mu to až zvrácené potěšení.

Neméně působivá je Beata Kaňoková jako Ofélie, která prodělá proměnu od naivní, snad trochu nerozumně zamilované dívky v šílence osvobozeného svým stavem od veškerých konvencí, jehož najednou přestávají svazovat jakákoliv dřívější pouta. Kaňoková je velmi působivá zejména ve ztvárnění vlastního vnitřního boje. V každém okamžiku jako by sváděla bitvu mezi svým svědomím a očekáváním druhých. Na jednu stranu se chce chovat tak, jak jí radí city, na druhou se děsí neuposlechnout cizí autoritu, k níž je navíc také citově vázána. Vynikající je její ztvárnění šílenství, při němž osciluje mezi až překvapivou racionalitou a absolutní vyšinutostí. Reaguje na zvuky, které se neozývají, škube sebou, hystericky se směje, ale vzápětí vede obsahově sice absurdní, ale formou zcela normální rozhovor.

Hamlet v ABC je překvapivě přesným zrcadlem dnešní doby. Otiskuje se do něj veškerá absurdita, beznaděj a pochyby, s nimiž se potýkáme na denní bázi, ukazuje se líbivé pozlátko sladkých řečí i prohnilá pravda pod ním. Inscenace je působivá nejen vizuálně, ale především herecky, a to zejména díky výkonům Havlínka a Kaňokové, z nichž se tají dech. Ve své podobě i vyznění je sice tenhle Hamlet extrémně pesimistický, ovšem k celkovému konceptu to výborně sedí, a snad i proto je celá inscenace tak poutavá. Nepovzbudí vás ani příliš nepobaví, ale rozhodně patří k věcem, které byste v divadle neměli minout.