Kristina Waagnerová - Dotek viatáru

Pomalu, ale o to jistěji začíná v zemi houstnout atmosféra. Vypadá to totiž, že nepřátelé mají něco za lubem a už brzy bude potřeba se jim postavit. Arachné Isarell vybojovala svou první bitvu a zdá se, že se jí podařilo dosáhnout všeho, v co doufala. Možná se ale radovala trochu předčasně. Zlo totiž nespí a navíc na sebe často bere nečekané podoby.

Isarell se podařilo vybojovat titul válečné princezny Ellektrysu, díky čemuž je chráněná před sithy a jejich zrádnými požadavky. Za svou vychytralost však bude muset ještě zaplatit. Má-li se zcela vyvázat z jakýchkoliv pout vůči nim, čeká na ni velmi nebezpečná cesta do Stínu, kde se pokusí zjistit, co přesně mají nepřátelé říše v plánu. Jorrei jsou bytostně přesvědčeni o tom, že Sarrei něco chystají, ovšem schází jim konkrétní informace. A je to právě Isarell, kdo by jim je měl dodat.

Ve Stínu se zatím všechno chystá na průnik do světla hvězd Maintré. Sarrei stejně jako druidi, kteří jim slouží, už se nehodlají dál skrývat v příšeří a vyhoštění. Chtějí ovládnout trochu nadneseně celý svět, protože věří, že k tomu mají ty správné předpoklady. Navíc chtějí ve svůj prospěch využít graiskou magii, které jorrei nedůvěřují a vlastně ji ani pořádně neznají, přestože i mezi nimi se nachází lidé schopní ji ovládat, Isarell mezi nimi. Zdá se, že se všichni dostali tak trochu do patové situace. Na čí stranu se nakonec vychýlí jazýček vah Štěstěny?

Ve druhém díle fantasy série Kristiny Waagnerové se vracíme do jejího velmi komplexního světa, který má svá pravidla a zákonitosti a v němž probíhá věčný souboj dobra se zlem. Ani jedno však není v románu přesně specifikováno, protože hodně záleží na úhlu pohledu a konkrétním vypravěči. Přestože se může zdát na první pohled zřejmé, kdo je útočník a kdo se pouze snaží bránit, pravda je mnohem složitější a i zdánlivě nelidské nebo barbarské jednání má často svůj velmi přesný důvod.

Autorka krom propracovaného světa předkládá také velmi komplexní charaktery, které nejsou ani dobré ani špatné. Často jsou sobecké, sebestředné, impulzivní a svéhlavé, mají spoustu špatných vlastností, ale stejné množství těch dobrých. Čtenář je může milovat i nenávidět, odsuzovat i chápat, nicméně faktem je, že jejich jednání je vždy aspoň v jejich očích nějak ospravedlněno, takže byť je často nemorální, je minimálně z jejich pohledu pochopitelné. Všechny postavy mají propracovanou psychologii a navíc i velmi komplikované vzájemné vztahy, jejichž hloubkou a povahou si mnohdy nejsou jisté ani ony samy. Jediným větším problémem je fakt, že jich je jednoduše moc a čtenáři chvíli trvá, než se v nich zorientuje. Zejména v těch, které nejsou součástí dějové linky okolo Isarell, protože většina charakterů má nepříliš zapamatovatelná jména.

Příběh se odvíjí ve dvou hlavních dějových liniích, které se v určitý moment spojí. Ta první, výraznější, souvisí s Isarell a veškerým děním okolo její osoby, které zahrnuje i popis situace v rámci říše. Ta druhá se vztahuje k situaci ve Stínu, kde stejně jako ve zbytku země dochází k nejrůznějším půtkám, ale také k uzavírání spojenectví, která mají zdejším obyvatelům napomoci v konečném vítězství nad jorrei. Každá z dějových linií má své vlastní protagonisty a vypravěče, přesto je na první pohled zřejmé, že je to právě Isarell, okolo níž se všechno točí. Autorka se nebojí překvapivých, mnohdy nečekaných až šokujících zvratů a své postavy rozhodně nijak nešetří. Místy to skoro působí, že je schválně staví do zcela absurdních situací, jen aby se mohla bavit tím, jak si z nich poradí. Navíc se nebojí nasměrovat situaci tak nečekaně, že jenom zíráte s otevřenou pusou a dění prostě nevěříte.

I přes jistou popisnost příběh velmi rychle plyne. Autorce se daří vyvažovat popisné pasáže těmi skutečně akčními a nutno podotknout, že výplňkových scén, v nichž by nepřicházelo na přetřes nic zásadního, je v románu naprosté minimum. Autorka má docela ráda přechodníky a přídavná jména z nich vycházející, nicméně to k jejímu celkovému stylu sedí a není to na škodu. Co zamrzí víc, je poměrně velké množství nejrůznějších překlepů. Na délku textu je jich pořád relativně málo, ale i tak moc na to, aby mohly pozorným čtenářem zůstat nezaznamenány.

Dotek viatáru je plnohodnotným pokračováním Zlaté Grai a čtenářům nabízí skutečně akční jízdu plnou velmi nečekaných zvratů, a to až do samotného finále. Začíná být jasné, že se blíží velká závěrečná bitva, karty pro ni byly rozdány, ale zatím vůbec není jisté, jak se rozhodnou jednotliví protagonisté hrát. I samotný závěr románu nabízí podstatně otevřenější konec, než tomu bylo v případě prvního dílu, a o to zvědavější čtenáři jsou, jak to vlastně celé bude pokračovat. V tuto chvíli je totiž jistá jediná věc - že není jisté vůbec nic.

Tímto děkuji autorce za poskytnutí recenzního výtisku.