Martina Leierová - Tohle město, tahle řeka

Každý dům je jiný a každý má svá tajemství. Některá jsou vepsána do jeho stěn, do cihel, z nichž byl v minulosti postaven, a do malty, jiná se skrývají za dveřmi bytů a nejrůznějšími mezerami prolínají ven. Některá jsou příjemná, jiná poněkud temná, na některé najdete odpověď a jiná si jejich nositelé vezmou s sebou do hrobu. Jedno však zůstává jisté - každý dům je živoucí organismus a je jenom na jeho obyvatelích, jaký organismus to bude.

V domě ve Městě u Řeky je pouhých osm bytů a každý v sobě nese jiný příběh jako napsaný na míru jeho obyvatelům. Jednotliví nájemníci se nijak dobře neznají, většinou se jenom minou na schodech nebo pozdraví na domovní schůzi, ale o sobě navzájem toho moc nevědí. Snad proto vzájemně netuší, co se děje za zavřenými dveřmi jejich bytů a zůstávají odkázáni na vlastní domněnky, které mohou být všelijaké a často nemají s pravdou vůbec nic společného.

Román není jednolitým příběhem, nýbrž skládá se z drobných střípků jednotlivých osudů, z nichž každý je specifický a poznamenaný jinými více či méně silnými životními tragédiemi. Dalo by se říci, že jde o soubor vzájemně provázaných povídek, které mají různé vypravěče, ale stejné místo děje. Autorka v rámci románu prezentuje klasické společenské problémy, jako je nevěra nebo nefungující vztahy, stejně jako věci mnohem závažnější, kupříkladu sexuální obtěžování nebo neléčená traumata rozežírající duši. Žádný z obyvatel domu nemá úplně snadný život, protože musí řešit vlastní a občas i cizí problémy, nemluvě o tom, že vyhlídky do budoucna nejsou mnohdy příliš radostné.

V řadě ohledů je román poměrně depresivním čtením, protože předkládá zejména neveselá témata, zároveň si však autorka dává pozor, aby text nepůsobil beznadějně. Nechává proto svoje hrdiny vstupovat do mezních situací a až na hranu jejich možností, aby následně ukázala cestu vedoucí když ne ven, pak alespoň kýženým směrem. Každý z předkládaných problémů je jiný a specifický, s některými se potýkají ženy, s jinými muži a některé zasahují obě pohlaví. Autorka zároveň otevírá témata, která jsou v naší společnosti stále tabuizovaná a nemluví se o nich zdaleka tak často, jak by mohlo a mělo.

Vyprávěcí styl je hodně specifický, v něčem strohý, ovšem v jiných ohledech velmi obrazivý a poetický. Pozitivní je také to, že každý hrdina dostává svůj vlastní hlas, podle kterého ho čtenář dokáže poznat. Zatímco někdo je až úsečně stručný, jiný se babrá ve vlastních pocitech a topí v balastu. Někdo vypráví ve větách jednoduchých a jiný skládá barvitá souvětí. Způsob vyjádření však vždycky koresponduje s osobností vypravěče, a je proto více či méně subjektivní či citově zabarvený, u některých vypravěčů však vystupuje do popředí jistá objektivizace. Autorka se navíc vyžívá také v náznacích a nedořečenostech, takže řada věcí je pouze naznačena a čtenář si je musí domyslet nebo spojit do jednoho celku sám, tím si však román neustále udržuje jeho pozornost.

Tohle město, tahle řeka je specificky napsaným románem, který nezaujme každého a k němuž si je potřeba nejdříve najít cestu. Autorka v něm na příkladu jednoho obyčejného domu obydleného úplně běžnými lidmi ukazuje rozmanitost lidských osudů a nepředvídatelnost života. Někdy píše trochu surově, jindy dává prostor jinotajům, ale přesto nechává vždy naplno vyznít konkrétní sdělení - a to pro jednotlivé životní příběhy i román jako celek. Tato próza balancuje na hraně mezi klasickým románem a povídkovou sbírkou, protože nese rysy obojího, příběhy jsou spolu však natolik těsně provázané, že číst jeden bez druhého nemá smysl. A byť se mohou na první pohled jevit až banálně, velmi vyspělý literární styl je povyšuje na úplně jinou úroveň. Nejde o úplně snadné čtení, které navíc nemusí sednout každému, přesto je to neopakovatelný literární zážitek.