Milan Krčmář - Případ Toman

Některé příběhy jsou tak bizarní, že se rozum vzpírá jim uvěřit, ale ony se přesto staly. Vražda, k níž došlo v roce 1911, se k nim bezesporu řadí - ať už pro svou hrůznost, nebo pro okolnosti a záhady, které ji obestírají. Nejeden čtenář si možná řekne, že k ničemu podobnému ve skutečnosti nemohlo dojít, dobové prameny však mluví o něčem jiném.

V době bez rádia, televize a internetu se zprávy mohou krom ústního podání šířit jedinou cestou - novinami. Píše se začátek 20. století a na polní cestě je nalezena odporně zohavená mrtvola. Nemá oči, uši, nos ani část čelisti, a navrch jí byly odříznuty genitálie. Nikdo nechápe, kdo mohl tak bestiální čin spáchat a proč, je však jasné, že se to bude muset vyšetřit. A že veřejnost bude mít o případ jistě enormní zájem, protože podobné bestiálnosti se nestávají každý den.

Rudolf Těsnohlídek je mladý soudničkář z Lidových novin, který má to štěstí ocitnout se ve správný čas na správném místě. Díky svým známostem se dostává k informacím, které jsou jiným zástupcům médií utajené, takže Lidovým novinám se zvyšuje čtenost. Čím pikantnější informace, tím spíš si deník někdo koupí, proto je záhodno se v případu pořádně pošťourat. Ne všechno je však takové, jakým se na první pohled jeví, a snaha jít příliš do hloubky nakonec může přinést vyšetřovatelům i novinářům jenom problémy.

Román má detektivní zápletku, není však klasickou detektivkou. Vyšetřování jako takové totiž nehraje prim a čtenář ho vnímá nikoliv z pozice policie či soudního aparátu, kteří se snaží přijít věci na kloub, nýbrž z hlediska novináře, který je žhavý po senzaci a na pravdě mu zas až tolik nesejde. Těsnohlídek se nicméně snaží upřednostňovat realitu před domněnkami a své řemeslo vykonává poctivě a v souladu s vlastním svědomím. Právě to ho často ponouká angažovat se víc, než by bylo v konkrétní situaci záhodno, a může mu to potenciálně přinášet potíže.

Přestože se příběh točí okolo velmi zamotaného případu, je primárně popisem každodennosti postav a fungování státních institucí a mediálního světa v době před první světovou válkou, během ní a po ní. Autor se zaměřuje primárně na popis práce médií, velmi podrobně se zaobírá nejrůznějšími více či méně kalými praktikami, jimiž se novináři dostávají k informacím, a zároveň poukazuje na pochybnou funkčnost nejrůznějších státních institucí. Velkým tématem je v románu hledání pravdy, na niž jako by mnozí rezignovali, protože je to tak snazší. Autor si se čtenářem hraje, otevírá mnoho otázek, ale ne na všechny poskytne uspokojivé odpovědi, takže ve výsledku je na vás, jak moc se budete snažit pravdu najít nebo jak moc po ní vůbec budete pátrat.

Román není příliš akční, naopak je spíš popisný. Autor se mnohem spíš než na napětí soustředí na budování atmosféry, to ovšem neznamená, že by podobné pasáže zcela scházely. Pouze jsou velmi umně vyvažovány popisy banálních skutečností, které na první pohled nemusí být zajímavé, ovšem zapadají do kontextu celkové mozaiky. Všechno, co se v románu stane, má nějaký smysl, byť je často odhalen až s odstupem.

Autor píše čtivě, jeho jazyk však jako by odpovídal víc době, do níž je příběh zasazen, než současným vypravěčským trendům. Krčmář se nebojí přechodníků, pasiv a dalších nepříliš využívaných slovesných tvarů, které však výborně korespondují s počátkem dvacátého století, kde se děj odehrává, a pomáhají budovat atmosféru. Už sám styl vyprávění podtrhuje mentalitu doby a čtenář se tak mnohem víc ponoří do děje a naladí se na smýšlení postav. Příběh je inspirován skutečnými událostmi a autor se drží faktů velmi věrně, což dokládá novinovými výstřižky nebo karikaturami z dobového tisku, které o Tomanově případu informují, případně podávají svědectví o dalších zásadních událostech dané doby. I to napomáhá k celkovému ukotvení příběhu, jeho témat a vyznění.

Případ Toman je primárně románem o hledání pravdy ve světě, který na ni nijak zvlášť nebazíruje a upřednostňuje snadná, byť ne vždy morálně čistá řešení. Autor skvěle buduje atmosféru doby, do niž příběh zasazuje, výborně postihuje dobovou mentalitu a umně balancuje průběh "velkých" dějin s drobnými, banálními lidskými osudy, které jsou jejich součástí. Krčmář má specifický vyprávěcí styl, který sází víc na popis než dialog, ovšem perfektně sedí k celkovému pojetí příběhu i hlavnímu tématu a sdělení. Není to absolutně odpočinková četba, protože román má potenciál podnítit ve čtenářích úvahy nad nejrůznějšími otázkami a dějinnými paradoxy, je to však příběh, který za přečtení určitě stojí.

Tímto děkuji autorovi za poskytnutí recenzního výtisku.