Leïla Slimani - Země těch druhých

Být ženou vytrženou z přirozeného prostředí a umístěnou do cizí země je mimořádně náročné. Zvlášť když vaše představy se s realitou diametrálně rozcházejí. Mathilda nikdy úplně nezapadala, a proto ji příliš netrápilo, že by měla opustit rodnou Francii a vydat se do Maroka za hlasem svého srdce. Nejspíš si však sama neuvědomila, co ji vlastně na druhém břehu Středozemního moře čeká.

Mathilda se s Aminem seznámí během druhé světové války, když bojuje v řadách francouzského vojska. Okamžitě pro něj vzplane a provdá se za něj, odhodlaná následovat ho do jeho země, protože k Francii ji vyjma rodiny nic nepoutá. Kvůli válce nemůžou být na čas spolu, jakmile však boje skončí a ti dva se opět shledají, zdá se, že všechno bude skvělé. Usazují se v Meknesu, městě plném Evropanů, mezi nimiž Mathilda nepůsobí nijak zvláštně, je to však jen dočasné řešení. Amin totiž po otci zdědil statek a je odhodlán se o něj postarat.

Když se rodina po čase na statek stěhuje, Mathilda zatím netuší, jak náročný pro ni tamní život bude. Sama nemá k půdě žádný vztah a navíc je silně ovlivňována svou vcelku pokrokovou výchovou. Nedokáže se ztotožnit s realitou života v muslimské zemi, kde mají ženy minimální práva a jenom mlčky poslouchají přání svého manžela, otce, bratra či jiného mužského příslušníka rodiny. A aby toho nebylo málo, 50. léta přinášejí také snahy Maročanů o osvobození od evropské nadvlády. Být v takovém ovzduší francouzsky hovořící Evropankou se tudíž začíná jevit jako silně nežádoucí.

Celý román je v podstatě popisem marocké každodennosti a životních zklamání jednotlivých protagonistů. Nikomu z nich totiž život nevychází právě podle představ a všichni jsou nuceni stáhnout si z očí klapky a připustit, že jejich idealistické představy nemají s realitou všedních dní nic společného. Nejde jenom o Mathildu, která pochází z kulturně zcela odlišného prostředí, a je pro ni tudíž o to těžší přizpůsobit se, ale taky o jejího muže, který s čím dál větším despektem pohlíží na otcův odkaz v podobě statku, její švagrovou, která touží žít po evropsku, ale její rodina vybočení z islámských tradic odmítá, ale i její dceru, která se snaží naplňovat ambice svých rodičů, ale bolestně si uvědomuje, že to všechno dělá na úkor vlastního štěstí. Všem zúčastněným jako by chyběl hlas a odvaha ozvat se, přiznat své vlastní zklamání či životní ztroskotání a postavit se problémům čelem. Raději donekonečna předstírají, že se nic neděje, protože jde o cestu nejmenšího odporu.

Hlavními hrdinkami jsou převážně ženy, na rozdíl od mnoha jiných próz však v tomto případě nejde o silné bojovnice za svobodu vzpírající se stereotypům, předsudkům i svým blízkým. Autorka představuje portrét ženy uvězněné v muslimské zemi, nicméně je to portrét velmi různorodý. Každá z hrdinek totiž představuje trochu jiný typ a se svým postavením se vyrovnává jinak. Mathilda je cizinkou, která se musí přizpůsobit své nové situaci i víře, ale příliš se jí to nedaří, protože pochází z daleko svobodomyslnějšího prostředí. Její tchýně je naopak typickou ženou v domácnosti celý život uvězněnou v několika místnostech, která je uvyklá skutečnosti, že ji nikdy nesmí spatřit cizí muž, považuje to za správné a nikdy by ji ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Mathildina švagrová se pohybuje v podivném střetu dvou velmi rozdílných vlivů - tradičního ze strany své rodiny a nekonformního ze strany Mathildy - a klíčí v ní proto naděje na jiný život. Mathildina dcera existuje v téměř stejném střetu, jen s tím rozdílem, že se do něj už narodila, a její kořeny tudíž sahají do dvou extrémně rozdílných způsobů myšlení, mezi nimiž musí volit. Hrdinky nejsou žádnou zvláštní ukázkou síly, ale ani slabosti. Jsou to jednoduše ženy ovlivňované prostředím, v němž žijí, a autorka je ukazuje v často nepříliš lichotivém, ale o to ostřejším světle.

Román je v první řadě vyprávěním, které navazuje na tradici arabské literatury. V rámci jediného příběhu se proplétá řada příběhů dalších, jež mají na děj větší či menší vliv. Text je hodně popisný, a to i v případě děje. Přímých řečí je jen omezené množství a vyprávění mnohdy působí pouze jako sousled mnoha různých událostí, které spolu v podstatě ani nesouvisí. Přesto se čte velmi dobře a příjemně plyne, navíc jde o působivý obrázek kulturních odlišností.

Země těch druhých je mimořádně zajímavým románem z nepříliš známého prostředí, který se zaměřuje na téma kulturní odlišnosti a z ní plynoucí deziluze. Ukazuje na složitý úděl žen v jiných kulturách, zachycuje však také každodenní boj člověka s přírodou i sám se sebou. To vše na pozadí občanské války a snah o vymanění se z evropského područí. Román je hodně popisný, vine se v několika dějových liniích a nemá pevně stanovené hlavní hrdiny, je však dobře napsaný a bezesporu se jedná o velmi zajímavou exkurzi do prostředí, které je naší vlastní kulturní zkušenosti velmi vzdálené.