Alvydas Šlepikas - Jmenuji se Maryte

Válka skončila, v celém světě oficiálně zavládl mír, ale ne všichni se z něj můžou radovat. Obyvatelé Východního Pruska se nacházejí v nezáviděníhodné pozici, protože jsou příslušníky poraženého německého národa, ale zároveň je okupuje Rudá armáda, která je vyhání z domovů a zabírá jejich životní prostor. Desítky rodin se musí choulit v naprosto nevyhovujících chatrčích, umírají hlady a mír pro ně nepřináší ani stín lepšího života, po kterém toužili.

Eva se ze všech sil snaží zabezpečit svých pět dětí, ale sehnat jídlo je den za dnem těžší. Z jejich výstavného domu, kde prožili mnohé šťastné chvíle, je vyhnali do rozpadající se dřevěné kůlny, kde si sotva zvládnou zatopit a navíc se musí neustále obávat nevítaných návštěv sovětských vojáků, kteří si chtějí na zdejších ženách ukojit své tajné choutky. Zemí zaslíbenou se pro všechny stává Litva, byť ani tam nemusí situace vypadat tak, jak se na první pohled jeví.

Do Litvy se jedno za druhým dostávají Eviny děti, protože věří, že právě tam seženou jídlo pro sebe i zbytek svojí rodiny. Poměry v Litvě ale nejsou nijak růžové a na Němce se tu pohlíží s despektem, jejich ukrývání dokonce může mít pro dotyčného tragické následky. Po zdejších lesích se potuluje ohromná spousta bezprizorních dětí, které nemají kam jít a jsou odsouzeny k pomalému umírání na sněhu a ledu. Jedním z nich je i Renata, která má při svém pohybu po Litvě stejnou měrou štěstí jako smůlu.

Novela je velmi sugestivní, jelikož autor popisuje jednotlivé obrazy téměř jako filmové záběry. Drží se striktně objektivních popisů, nezabývá se pocity svých postav a nezkoumá jejich vnitřní hnutí. Namísto toho ukazuje situaci v celé její syrovosti - zasněžené pláně, stísněné přístřešky, boje o jídlo i každodenní zápas o přežití. Všechny popisy jsou barvité, vytvořené s citem pro detail a až puntičkářskou přesností. Autor umožňuje čtenáři vizualizovat si jednotlivé situace a procítit je na základě vlastních představ a zkušeností. Díky tomu je výsledný čtenářský zážitek mnohem intenzivnější.

Text je vnitřně rozdělen do několika částí s různými hlavními hrdiny, kteří si mezi sebou zcela přirozeně předávají slovo. Zpočátku velmi hutný text se postupně "provzdušňuje" a dlouhá souvětí ustupují ve prospěch mnoha vět jednoduchých. Próza si zachovává přirozenou rytmičnost i jistý stupeň napětí. Cílem autora je téměř reportážně ukázat charakter poválečné obnovy Litvy i Východního Pruska a podat svědectví o zvěrstvech, která zůstávají promlčovaná a o kterých se toho moc neví. Otevírá zcela novou kapitolu válečných hrůz, která je zapomenutá a neznámá, a právě proto se snaží ji ukázat.

Jmenuji se Maryte je poutavě napsaná novela skrývající za velmi sugestivními popisy neskutečně silný příběh. Autor si vybral téma, o němž se toho mnoho neví, a tudíž se o něm ani nemluví, aby neupadlo v zapomnění. Popisuje ve svém textu příběhy obyčejných lidí neprávem trestaných v podstatě za pouhou svou existenci. Autor se nesoustředí na vnitřní svět svých hrdinů, v podstatě ho vůbec neřeší, o to působivější výpověď o poválečném dění však podává. Díky objektivitě popisů jenom mnohem víc vystupuje na povrch realita tehdejší každodennosti, která překvapí svou krutostí, znechutí i dojme.