Samota je hrozná. Zvlášť když to na první pohled vypadá, že se vůbec nic neděje a že vám vlastně nic neschází. June je od smrti svého strýčka velmi osamělá, protože ve škole nemá žádné kamarády, se starší sestrou si už dlouho nerozumí a jediná osoba, která ji vždy byla na blízku a podporovala ji v jejích snech, už není mezi živými. A právě z pocitu samoty a vyloučení se začne rodit zakázané a velmi křehké přátelství.
June vždycky vyrůstala ve stínu své starší a mnohem úspěšnější sestry. Zatímco Greta má skvělé známky, perfektně zpívá a je mezi lidmi oblíbená, June nezapadá ani do party těch největších školních podivínů. Baví ji trávit čas o samotě a hrát si na středověk, toulat se ve vlastních myšlenkách a zapomenout na okolní svět a jeho nástrahy. Strýček Finn, bratr její matky, ji v jejím snílkovství vždycky podporoval a bral ji jako sobě rovnou, takže není nijak překvapivé, že se do něj June doslova zamilovala. Finn už ale není. Zemřel na AIDS, děsivou novou nemoc, o níž se všichni bojí mluvit, a když, tak leda pokoutně a šeptem.
To, že byl Finn gay, nepatřilo v rodině k žádným tajemstvím, nemluvě o to, že za jeho smrt je zodpovědný jeho partner Toby, který ho nakazil. Junina matka mu to nemůže odpustit, zakáže mu dokonce přístup na pohřeb a její dcery se s Tobym vůbec nesmí stýkat. June má však svou hlavu a i když ví, že rodičům se to líbit nebude, rozhodne se aspoň si Tobyho vyslechnout. Z toho, co na začátku působilo jenom jako velmi rozpačitý vztah dvou úplně cizích lidí, se postupem času rodí pevné přátelství. A June začíná zjišťovat, že toho o svém strýčkovi nevěděla vážně hodně.
Román je v podstatě životní tragédií mnoha osamělých lidí. Každá z postav je totiž aspoň v nějakém ohledu sama a hledá z této situace východisko. Tím se můžou stát omamné látky, útěky do divočiny i uzavírání se do sebe, protože jednotliví hrdinové marně hledají slova, jimiž by mohli své pocity vyjádřit. Navíc se mnohdy zdá, že se sice navzájem slyší, ale vlastně neposlouchají. Stojí mezi nimi hráz předsudků, nepochopení a falešných předpokladů, kterou se jim nedaří zbořit, protože k tomu chybí vůle. Většina problémů vzniká z mylných domněnek a tak trochu také z víry ve vlastní neomylnost, protože hrdinové mají tendenci vyvozovat si vlastní závěry ještě dřív, než dají ostatním šanci se k věci vůbec vyjádřit.
Hlavní hrdinka June je ve své podstatě sobec, který myslí primárně na sebe a svoje vlastní potěšení. V mnohém je typický vzpurný teenager, protože jí dělá vyloženě dobře cítit se nepochopená a svádět vinu za vlastní neúspěchy na ostatní. V průběhu románu se však učí lépe chápat nejen sebe, ale především své okolí a krůček po krůčku se zbavuje své sebestřednosti i bolestínské nepochopenosti. Pořád v ní zůstává cosi s královny dramatu, ale je přinejmenším mnohem příjemnější a rozumnější než na začátku. Toby v jejím životě plní funkci přítele a zároveň mužské autority. Představuje pro ni člověka, o nějž může pečovat a chránit ho, ale zároveň někoho, kdo na oplátku ochrání ji. Je to navíc on, kdo je nejvíc ze všech obětí, ale přesto se mu povedlo nezahořknout a se světem to nevzdat.
Řekni vlkům, že jsem doma je dobře napsaný román nadnášející řadu nelehkých témat. Ústředním motivem celého příběhu je osamělost, z níž se každý svým způsobem snaží vymanit, ale zůstává na to sám. Neschopnost požádat o pomoc nebo se třeba jen navzájem vyslechnout a pochopit pak stojí u zrodu všech drobných i větších tragédií. Román je pohledem na dospívání, narušené vztahy i zoufalé volání po pochopení, na něž nepřichází odpověď. Místy je text lehce rozvláčný, zachovává si však čtivost i poetičnost a dovede dojmout i podnítit k úvahám. I přes zasazení do poloviny osmdesátých let totiž svým tématem zůstává nadčasový.
Žádné komentáře:
Okomentovat