Tara Westoverová - Vzdělaná

Rodinu si člověk nevybírá. Občas se však narodí do takové, kterou by nejradši úplně vymazal ze svého života, byť dospět k takové úvaze zabere hodně času. Tara Westoverová ve své autobiografii popisuje cestu vedoucí z otcova šrotiště až k doktorátu na Cambridgi. Cestu dlouhou, strastiplnou a zasypanou neskutečným množstvím překážek, na níž musela mnohokrát volit mezi srdcem a vlastním svědomím. Cestu bez návratu.

Tara Westoverová se narodila do rodiny velmi ortodoxních mormonů, tzv. survivalistů, kteří očekávají konec světa a důsledně se na něj připravují. Krom toho nevěří na žádné státní instituce a vidí v nich spiknutí a snahu vymazat rozumně uvažujícím lidem mozek. Odmítají proto doktory i jakékoliv léky krom těch podomácku vyrobených z bylinek, stejně jako klasický školní systém a několikastupňové vzdělávání. Velmi tradicionalistický je také jejich přístup k postavení muže a ženy, podle nějž je žena odkázána na život v kuchyni a absolutní poslušnost, kterou si muž klidně může vynutit i násilím. Z pohledu běžného člověka něco naprosto nepředstavitelného až absurdního, z pohledu Tary běžná součást jejího života, kterou se nesnaží nijak zpochybňovat a prostě ji přijímá, protože nic jiného ani nezná. Aspoň do momentu, než se rozhodne poprvé v životě prosadit si svou.

Tara nikdy nechodila do školy a její domácí vzdělávání za moc nestálo. Historické události jí otec převypravoval tak, jak se mu zrovna hodily do krámu, jediná literární díla, která se jí dostala do rukou, byla Bible a mormonské spisy a z matematiky ovládá jenom základní početní operace. Přesto se rozhodne získat lepší vzdělání a odejít na vysokou školu, protože je to pro ni šance na obrovskou životní změnu. Přijímací zkoušky sice složí, vystudovat však dá větší práci, než by si dokázala představit, nemluvě o tom, že čím vzdělanější je, tím větší propast se tvoří mezi ní a její rodinou.

Kniha je velmi upřímnou autobiografií, v níž se autorka snaží své činy ani svou rodinu nijak výrazně nehodnotit, ale naopak podávat co nejobjektivnější obrázek událostí, k nimž došlo. Když se její vzpomínky rozcházejí s těmi ostatních, otevřeně to přiznává, a dokonce často popisuje obě varianty. Stává se vlastně dokumentaristkou vlastního života a snaží se věrně ukázat všechno, co ji nějakým způsobem ovlivnilo, stejně jako zachytit svůj vlastní postupný vývoj a odklon od teorií, jimiž žil a dosud žije její otec, potažmo i zbytek rodiny. Po celou dobu se zdržuje otevřených soudů a pokud se k nějakému přece jenom přikloní, týká se pouze jí samé, nikoliv jejích rodinných příslušníků. Za ty nechává promlouvat spíše jejich činy.

Kniha je rozdělena do tří tematických částí, v nichž je zachycena autorčina cesta za vzděláním. První postihuje její dětství a dospívání až do momentu, kdy se rozhodla odejít na vysokou školu, druhá odráží první vysokoškolská léta, v níž ještě rodinné vztahy nebyly nijak zásadněji narušeny, protože Tara dělala teprve první nesmělé krůčky ke vzdělání, které se navíc nijak zásadně nerozcházelo s vírou její rodiny, třetí je potom popisem postupného ochlazování a narušování vzájemných vztahů, které se daří lepit a udržovat jenom s vypětím všech sil, protože zatímco Tara se změnila, většina její rodiny zůstává úplně stejná.

Autobiografie je velmi čtivě napsaná, jazyk je vyspělý, ovšem použitý s neskutečnou lehkostí, takže stránky rychle ubíhají. Autorka není při popisech hrůz, zvěrstev ani nejrůznějších tragédií nijak sugestivní, drží se víceméně suchého reportážního stylu, který dění nijak nehodnotí. Ukazuje však zároveň hluboké porozumění k cílové skupině svých čtenářů a volí proto extrémně přístupný jazyk, jemuž porozumí kdokoliv bez ohledu na vlastní vzdělání a životní zkušenosti. Přístupný však neznamená jednoduchý a na textu je znát, že autorka o výstavbě vět i celého svého příběhu pečlivě přemýšlela a dala si záležet, aby z něj na konci vyplývalo přesně to poselství, které si přeje předat.

Vzdělaná je skvěle napsanou, čtivou autobiografií s velkou přidanou hodnotou. Jak autorka sama podotýká, není to kniha o mormonismus, nýbrž příběh jejího života a popis jejích vlastních osobních zkušeností. Kniha zaujme svou obrovskou upřímností, stejně jako vyspělým literárním stylem a fascinuje popisovanými skutečnostmi, které občas hraničí s absurdně černým humorem. Podává svědectví o úplně jiném světě, který je však přesto součástí světa našeho a jako takový si rozhodně zaslouží pozornost. V něčem je extrémně náročná, dovede však podnítit k zamyšlení, a to by měla dobrá literatura dělat především.