Naše realita je formována nejrůznějšími faktory a svou roli v tom hraje i jazyk. To, v jaké řeči se vyjadřujeme, totiž utváří celkový obrázek skutečnosti a vypovídá ostatně i o nás samých. Co když se však ocitneme v situaci, kdy náš rodný jazyk přestává být naším hlavním dorozumívacím prostředkem a jsme nuceni přivyknout jinému, který nám není vlastní? Jak se v tu chvíli změní naše smýšlení i identita?
Hlavní hrdina románu nazývaný z kulturních důvodu Pejskem přišel do Spojených států jako malý chlapec z Vietnamu. Vychovávaný v rodině, kde měly vždycky hlavní slovo ženy a mužský prvek byl spíš na překážku, musel najít správný status quo a vlastní hlas, i kdyby ho chtěli umlčet. Teď je z něj dospělý muž s vlastním životem a názorem na svět a píše svojí matce dopis, v němž se zpovídá a zároveň jí vyčítá prohřešky, jichž se na něm dopustila. Píše dopis ženě, která neumí číst a navíc skoro nemluví anglicky.
Román je koncipován jako dopis, z čehož vyplývají i nejrůznější stylistické zvláštnůstky a celková struktura. Autor nejede lineární příběh, nýbrž využívá nejrůznějších střípků vzpomínek, jak se mu objevují v paměti, a následně si je asociuje s jinými. Často se vrací k okamžikům, o nichž už vyprávěl, a dává je do nových souvislostí, a své životní trable zároveň prokládá množstvím nejrůznějších úvah nebo exkurzemi do historie či říše zvířat. Text je do značné míry autobiografický, čtenář však může jen hádat, co odpovídá realitě a co je pouhou autorovou fabulací.
Text je rozdělen do tří částí, z nichž každá postihuje jednu etapu vypravěčova života. Ta první je dětství včetně příjezdu do Ameriky, částečně postihuje i rodinnou historii během vietnamské války a je nejepizodičtější. Jako by vypravěč nebyl schopen ukotvit jednotlivé střípky v čase, a proto je pouze nahodile skládá za sebe a nesnaží se o žádnou pevnou chronologii nebo jednotící linku. Ve druhé části můžeme sledovat jeho dospívání, během nějž si začíná poprvé naplno uvědomovat svoji sexualitu a sám sebe, hledá se, ale do určité míry také nachází. Vyprávění je tady o poznání koherentnější a jasně se na něm ukazuje, že mateřská figura už není v hrdinově životě zásadně důležitá a je nahrazována autoritami jinými. Třetí část je potom dospělostí, v níž se postava matky stává sice důležitou, ale přesto pominutelnou součástí života, do něhož už patří jen okrajově. Z vypravěče se stává vyrovnaný, s životem smířený člověk, který dospěl k určité míře vnitřního klidu, a je proto schopen oprostit se od předsudků i zaujatosti a pohlížet i na velmi subjektivní věci s objektivizujícím nadhledem.
Na Zemi jsme na okamžik nádherní je kniha plná nádherných myšlenek, která uspokojí hlavně náročnější čtenáře. Není totiž příliš dějová a nestojí dokonce ani na silných charakterech nebo unikátním prostředí. Místy je to mnohem spíš filozofická rozprava nad životem a jeho možnostmi a nad tím, jak naši žitou skutečnost utváří jazyk, kterým mluvíme. Na text je potřeba se naladit, a byť se čte snadno, vlastně jde o poměrně náročné čtení. Zároveň však jde o neopakovatelnou literární zkušenost, která vás může obohatit.
Žádné komentáře:
Okomentovat