Eleanor Corvin - Jeden rok

Posmrtný život zní jako docela depresivní záležitost. Zvlášť když se většině vybaví temné podsvětí plné mrtvých duší zoufale naříkajících na svůj úděl, které by tak rády žily, ale prostě nemůžou. Realita se však s touhle představou docela rozchází, protože Ruiny, útočiště smrtek, jsou všechno, jen ne depresivní místo. Zdejší obyvatelé totiž krom svého neobvyklého povolání prožívají naprosto normální problémy obyčejných smrtelníků a umí si to užít.

Ema je smrtka, a to už víc než pět set let. Její prací je sbírat duše mrtvých a posílat je na onen svět, přičemž v mezičase tráví svůj život v Ruinách po boku přátel. A to je v podstatě všechno, co se o ní dá říct. Čtenář hned v úvodu narazí na celkem zásadní problém a sice, že román postrádá jakýkoliv významnější dějový oblouk a navíc je zabydlený změtí plochých, nezajímavých postav, které se chovají divně a nemají nijak propracovanou psychologii.

Román, jak by mohl napovědět už název, zachycuje jeden rok v životě hlavní hrdinky, který je sice pestrý na nejrůznější události, ale ty dohromady nedávají příliš smysl a jsou to prostě jen náhodné shluky situací, které netvoří koherentní celek. Autorka se možná snažila o popis každodennosti ve svém světě, to samo o sobě však pro příběh nestačí. Vyprávění vlastně odnikud nikam nesměřuje, jen občas se objeví střípky naznačující určitý vývoj, ovšem záhy jsou pohřbeny pod nánosem balastu a čtenář marně přemýšlí, o čem to celé má být, jaká je pointa a co se autorka vlastně snaží sdělit.

Nijak slavné to není, ani co se hrdinů týče. Hlavní hrdinka pochází z 15. století, zahynula v pětadvaceti a už nějakých pět set let sbírá duše. Nijak se to však nepodepsalo na její psychice nebo jakémkoliv vývoji, protože se chová jako nedospělá puberťačka bez špetky racionality, přestože právě touhle vlastností se nejčastěji ohání a považuje ji za zdroj všech svých problémů. Zdá se, že jejím jediným povahovým rysem je sarkasmus, s nímž odpovídá všem a na všechno. Charakterově zajímavé nejsou ani postavy vedlejší, o nichž se toho jednak čtenář moc nedozví, jednak jsou v podstatě souborem chodících klišé, aby to vypadalo, že charakterová skladba je co nejpestřejší a obsahuje zástupce všech možných povah i smýšlení.

Prostředí Ruin a společenství smrtek by mohly mít slušný potenciál zaujmout čtenáře, bylo by však potřeba, aby s nimi autorka pořádně pracovala. Krom několika vágních popisů hradu se totiž o Ruinách nic moc nedozvíte, o fungování světa pak ještě míň. Informace jsou navíc podávány nekonzistentně a na podivných místech, tudíž výsledný obrázek je velmi neuspokojivý. Čtenář se nedozví nic o tom, jak proces výběru smrtky funguje, a dokonce ani o tom, jaká je vlastně koexistence lidí z různých časů a kultur nebo jak spolu komunikují, když podle různých střípků a logiky by navzájem vůbec neměli ovládat své jazyky, natož pak jazyky svých obětí. A přesto hlavní hrdinka bez potíží mluví s kýmkoliv bez ohledu na jeho původ na úrovni rodilého mluvčího.

Románu zoufale chybí pořádná redakce, která by dokázala z jeho monotónnosti vykřesat aspoň náznak příběhu. Určitě by bylo potřeba zkracovat, protože kniha má bezmála 400 stran, nicméně vzhledem k výplňkovosti většiny obsahu by naprosto stačil poloviční rozsah. Autorka má sklony ke zbytečné mnohomluvnosti, což je patrné zejména na vyprázdněných dialozích, jejichž obsah by se dal bez potíží shrnout do dvou vět, jelikož obvykle nesdělují nic nového k ději ani postavám. Zároveň je v textu přehršel vysvětlujících uvozovacích vět, které jsou s ohledem na kontext zbytečné a jenom narušují rytmus příběhu.

Celý text je v ich-formě, přičemž vypravěčkou je hlavní hrdinka. Styl je čtivý, ale velmi jednoduchý, ničím nepřekvapí a občas to skoro působí, že autorka se za každou cenu snaží být vtipná, proto zbytečně tlačí na pilu. Kapitolou sama pro sebe jsou potom chyby, ať už jde o pravopis nebo gramatiku, kterých je skutečně hodně. Autorka má zároveň občas problém rozhodnout se, jestli chce psát spisovně nebo nespisovně a je schopná obojí kombinovat klidně v rámci jedné věty, což je extrémně iritující.

Jeden rok je přesně ten důvod, proč jsem tak skeptická ke knihám vydaným samonákladem. Netvrdím, že je to úplná katastrofa, zároveň ale nejde o nic, co by vás ohromilo nebo přesvědčilo o svých kvalitách. Kniha postrádá nosný děj, zajímavé zápletky i propracované postavy či prostředí. Všechno je to povrchní a poněkud vyprázdněné vyprávění, kterému by prospěl poloviční rozsah, ale možná ani ten by ho nezachránil. Román se přečíst dá, na některých místech se možná i pobavíte, ovšem jako celek má celou řadu nedostatků. Potenciál by tu byl, výsledek je však přinejmenším rozpačitý, tudíž i jako odpočinková záležitost kniha obstojí jenom s odřenýma ušima.