Jean-Paul Dubois - Život po francouzsku

Francie má řadu specifik a stejně tak jsou svérázní lidé, kteří v ní žijí. Jean-Paul Dubois se ve svém románu Život po francouzsku rozhodl vyprávět příběh jednoho z nich. Paul je dítětem druhé poloviny 20. století, které kompletně prožívá, a na základě toho, jak se střídají prezidenti a další čelní představitelé, si utváří názory i život jako takový.

Paul je mladším bratrem, z něhož se vinou tragických okolností stane jedináček. Tato eventualita ovlivňuje jeho další život víc, než by si kdy myslel. Stává se typickým představitelem své generace ztracené ve světě nekonečných možností. Může prakticky cokoliv, ale snad právě proto jako by nevěděl, co by to mělo být. Netuší, co ho vlastně baví a naplňuje, protože nikdy nebyl nucen to řešit. Proplouvá životem spíše mimochodem, přizpůsobuje se proudu, občas lehce vybočí nebo si zarebeluje, ale jinak není ničím výjimečný. Snad jen tím, že věci se mu zkrátka dějí, aniž by se o ně zásadněji přičinil.

Román je v podstatě sondou do života muže vybočujícího z řady zaběhnutých zvyklostí snad ve všech směrech. Nemá ambice, vyjma několika přízemních stran vztahů, nemá kariéru a postrádá pevné názory, ač se snaží dělat ze sebe intelektuála. Jeho svět naprosto vybočuje z toho, který je vlastní jeho okolí, jednoduše se spolu nepotkávají, jelikož ani jedna strana není svolná ke kompromisu. Nejde přitom pouze o přiženěné příbuzné, nýbrž i o rodinu nejbližší, jež by ho měla už z principu podporovat, ale zdá se, že mu nerozumí. Výsledkem jsou často skryté spory a sdílené polopravdy, které bobtnají laxní vzájemnou komunikací.

Román v podstatě mapuje dějiny páté republiky, čemuž odpovídá i jeho formální rozdělení podle jednotlivých prezidentů a jejich funkčních období. Zdá se, že stejně jako každá éra něčí vlády byla jiná, liší se i různá období Paulova života. Pro každé z nich je typické něco jiného, co v podstatě zrcadlí celospolečenské dění, takže hlavní hrdina se nevědomky a snad i proti své vůli stává produktem své doby a okolností, jež jím zmítají podle vlastní libosti, aniž by si to vůbec uvědomoval.

Hlavní hrdina je zároveň vypravěčem a jeho přístup k vlastnímu příběhu je velmi rozporuplný. Dovede být v jednu chvíli rezignovaný i kousavě sarkastický, neodpustí si řadu sžíravě ironických poznámek, ale přesto dovede neustále působit, že se ho nic z toho netýká. Autor stylově navazuje na velké francouzské romanisty, popisuje spoustu nesmyslných detailů a je až absurdně podrobný, čímž především buduje atmosféru. Úvodní části románu popisující hrdinovo dětství a rané mládí působí lehce zmateně, protože mají tendenci skákat v čase a prostoru, jakmile se však román přehoupne k okolnostem Paulovy svatby, nabývá vyprávění lineární charakter jen výjimečně narušovaný tematickými odbočkami. I přes značnou popisnost je román překvapivě čtivý a lehce napsaný.

Život po francouzsku je tak trochu osobní zpovědí hlavního hrdiny a tak trochu kronikou páté francouzské republiky. Autor si úmyslně vybírá za hrdinu člověka v podstatě nezajímavého a vyprodukovaného svou dobou, na němž může zároveň demonstrovat nesmyslnost stereotypních vzorů a představ. Román je v mnoha ohledech velmi francouzský, nejvíc se to projevuje na zvoleném vyprávěcím stylu. Jako takový má však velký potenciál stát se novodobou klasikou a už jen tím bezpochyby zaujme.