Stephen Chbosky - Ten, kdo stojí v koutě

Být na střední škole je samo o sobě náročné, tím spíš, když tam teprve začínáte a navíc nejste zrovna nejvýřečnější typ, který by si snadno vytvářel kamarády. Charlie je v mnoha ohledech speciální. Nemá zrovna moc přátel, občas se zdá, že nezapadá ani do vlastní rodiny, a navíc je poměrně uzavřený. Zdá se, že jediný způsob, jak dokáže s někým otevřeně komunikovat, je o svých problémech napsat, a proto píše dopisy. Velkou spoustu dopisů.

Charlie je ve věku, kdy se teprve hledá, k čemuž by mu střední škola mohla dopomoct. Mezi svoje spolužáky se však úplně nehodí, protože v některých ohledech má lehce autistické sklony, a navíc se vyznačuje vysokým intelektem, který ho z řad spolužáků spolehlivě vyděluje. Protože však dostane za úkol pokusit se začlenit, aspoň se snaží najít si kamarády, byť to není úplně snadné. Nakonec se spřátelí s dvojicí starších spolužáků, Sam a Patrickem, kteří ho přijmou do své party a ukazují mu svět z úplně nových stránek.

V románu jsou zachyceny nejrůznější aspekty dospívání v trochu divokých devadesátých letech v Americe. Drogy jsou snadno dostupným zbožím, nezletilí je testují ve velkém, často v kombinaci s alkoholem, a do toho se snaží pochopit, kým vlastně jsou. Charlie povětšinou vystupuje jako nezávislý pozorovatel, který "stojí v koutě" a přihlíží. Díky tomu má přehled naprosto o všem, ne vždy si však dokáže jednotlivé náznaky správně interpretovat. Navíc je svíraný silnou vnitřní nejistotou, která mu brání zaujímat k problémům vlastní stanoviska. Potřebuje pevné vedení, které mu přesně určí, jak má reagovat a chovat se. Vlastně většinu věcí trpně přijímá, jelikož má pocit, že je to tak snazší, než vyjádřit svůj názor, nemluvě o tom, že to svým způsobem považuje za správné. Je zvyklý podřizovat se cizím autoritám a jakkoliv zpochybňovat názory někoho jiného mu není vlastní.

V rámci románu je otvírána celá řada překvapivě nadčasových problémů. Tím, že Charlie zaujímá po celou dobu pozici tichého pozorovatele, má možnost posloužit zároveň jako vrba a vnímat věci, které se před ním ostatní nenamáhají skrývat. Ve svých dopisech je navíc extrémně otevřený, takže čtenář může vnímat všechny aspekty života amerického teenagera včetně nástrah, které na něj čekají. V románu se tematizují drogy a alkohol, toxické vztahy, homosexualita, domácí násilí nebo zneužívání. Zároveň se silně poukazuje na to, jak může být pro výjimečné lidi obtížné zapadnout mezi své vrstevníky a jaká úskalí jim to přináší.

Text je napsaný jazykem odpovídajícím vypravěči ve věku začínajícího středoškoláka. Charlie je ve svých dopisech velmi otevřený, nevyužívá však nijak květnatý styl a drží se spíše jednoduchosti a úsečnosti. Na textu je ale vidět, jak se pisatel vyvíjí, protože postupně přestávají být jeho listy chaotické a lehce neohrabané, neskáčou z místa na místo a drží si kontinuální vyprávěcí linku oživenou nejen jeho úvahami, ale také věrnými přepisy jednotlivých situací včetně dialogů. Text je čtivý, udržuje si vcelku svižné tempo a je bohatý na překvapivá odhalení, díky nimž se jednak různé věci vysvětlují, jednak si tím autor udržuje čtenářskou pozornost.

Ten, kdo stojí v koutě je dobře napsaným románem s lehkým nádechem retra, který se nebojí otevírat řadu problémů mladých lidí, jež zůstávají nadčasové. Dobová stylizace je nejvíc patrná na úrovni technologií, která byla před třiceti lety přece jen někde úplně jinde, jinak však skutečnost, že se příběh odehrává na začátku devadesátých let, prakticky nepoznáte. Není to úplně typický young adult román, jelikož se vymyká stylem i hlavním hrdinou, rozhodně však jde o velmi zajímavou exkurzi do hlavy výjimečného puberťáka s životem plným problémů.