Žijeme ve světě, kde není čas ztrácet čas, protože jinak by nám mohlo něco utéct. Sociální sítě nás ovládají víc, než bychom si chtěli připustit, a mnohdy mohou stát u zrodu velkých problémů. Co se ale stane, když se virtuální realita střetne s tou skutečnou? Kde potom zůstane život?
Hlavní hrdinka tráví svůj čas převážně na portálu, sociální síti, kde se trendy mění tak rychle, že to, co ještě ráno všechny zajímalo, je v poledne dávno pasé. Celá zdejší realita není ničím víc než líbivým pozlátkem, v němž polovina věcí vůbec nedává smysl a tomu zbytku stejně porozumí jenom ti, jichž se přímo týká. A možná ani ti ne, protože zdejší komunikace je tak specifická, že vyloženě ponouká k tomu zůstat nepochopena.
Hlavní hrdinka je zvyklá existovat převážně na portálu, jenž pro ni představuje celý svět a dovede si jen těžko představit, že by to snad mohlo být jinak. Potom se ale její online život tvrdě střetne s realitou a ona najednou musí přehodnocovat všechno, v co kdy věřila. Skutečnost je najednou taková, že snadno předčí i ty nejbláznivější představy, je však potřeba ji přijmout a nějak se s ní vyrovnat, protože najednou už nestačí zůstávat nezúčastněným pozorovatelem. Je potřeba i žít.
Kniha je hodně specifická zejména svou formou, částečně však také obsahem. Autorka se rozhodla rozdělit ji do dvou velmi odlišných částí, z nichž každá demonstruje něco trochu jiného. První se zabývá výhradně hrdinčinou existencí na portálu, tedy sociální síti, a většina textu tak sestává z nesouvislých útržků a výkřiku, jež dohromady nedávají smysl. V podstatě jde o změť náhodných sdělení, jaká člověk zachytí v momentě, kdy se rozhodne scrollovat a pouze tu a tam zrakem náhodně zavadí o obrázek, video či citát. Hrdinka je do virtuálního světa tak ponořená, že existence mimo něj se pro ni stává něčím nepředstavitelným a kdykoliv se o ni pokusí, ocitá se takřka na hranici šílenství. Pak se jí však realita každodennosti připomene poněkud drsným způsobem a ona musí svůj přístup radikálně přehodnotit, protože ne všechno se hodí ke zveřejnění na sítích. Po formální stránce zůstává tato druhá část stejná, jedná se o krátké úseky textu nesoucí jasné sdělení, jako celek se nicméně netříští, nýbrž drží lineární styl vyprávění a předávají víc příběh než jen pocit vykořeněnosti jasně vysvítající z části první. Nedá se však říct, že by tyto dvě části byly vzájemně nezávislé, protože byť je každá vystavěna trochu jinak, navzájem se prolínají. Pouze v té první má navrch virtuální realita kdežto v té druhé ta skutečná.
Je celkem zřejmé, čeho se autorka zvolenou formou snaží dosáhnout. Odkazuje se totiž k omezenému prostoru twitterových, ale potažmo i facebookových či instagramových příspěvků, kde na malém prostoru musíte obsáhnout to hlavní. Každý odstavec proto nese nějaké sdělení či zásadní informaci, která je jeho tématem. Jednotlivé odstavce pak mohou, ale také nemusí mít přímou souvislost a zejména v první části skutečně vyvolávají dojem sociální sítě, kde jsou za sebou bez ladu a skladu náhodně rozházena sdělení v obrovské nekoherentní skrumáži. Svým způsobem je proto román velmi dobově poplatný, protože reflektuje naši dnešní žitou skutečnost. Je však otázkou, jak aktuální, a jestli vůbec, bude za pár let.
Nikdo o tom nemluví je text extrémně specifický, který vyžaduje určitý okruh čtenářů. Jde o text poplatný své době, protože ukazuje na problematiku dneška a věcí, s nimiž se potýkáme takřka na denní bázi. Autorka pouze náš svět sociálních sítí vyhnala do extrému a nastavila mu přísné zrcadlo střetu s realitou. Ve výsledku je proto text místy lehce absurdní a výsměšně ironický, stejně tak však hluboce jímavý a rozvážně bilancující nad skutečnými lidskými hodnotami. Jde o knihu plnou paradoxů a protikladů, která pravděpodobně většině čtenářů nesedne, už jen pro jistou formální experimentálnost přesto jde o text, který má co předat.
Žádné komentáře:
Okomentovat