Píše se konec třicátých let, nad Evropou se pomalu stahují černá mračna a rodina Gregorových se má už brzy otřást v základech. Ester a Soňa jsou dvojčata, ale přesto by nemohly být odlišnější. Zatímco éterická Ester se vznáší na baletních špičkách, Soňa, která je mnohem víc od rány, pracuje jako zdravotní sestra. Jejich cesty se mají už velmi záhy rozdělit, ještě předtím však osud pěkně zamíchá kartami.
Román se odehrává ve dvou časových rovinách - v současnosti a v době před a během druhé světové války. Současná dějová linka je však marginální a hraje spíše úlohu rámce než plnohodnotného příběhu. Hlavní pozornost se upírá na protektorátní Prahu a především Soňu Gregorovou, která je vypravěčkou. Soňa pracuje coby zdravotní sestra a užívá si to, protože se jí líbí pocit, že je užitečná. Práce v nemocnici má však i své stinné stránky. Zejména fakt, že je potřeba pečovat o všechny pacienty bez rozdílu, ač se to dívce občas příčí. Zvlášť když má ošetřovat nacisty, kteří okupují její milovanou zemi.
Kdyby však nacisté představovali pouhé anonymní okupanty, dokázala by si s nimi nějak poradit. Problém je, že jeden z nich o ni projevuje nebývalý zájem. Soňa nemůže popřít, že je to velmi pohledný muž, který má jisté kouzlo, jemuž by se dalo snadno podlehnout. Ona však má jisté zásady a milostný románek mezi ní a německým okupantem jí za jejich porušení rozhodně nestojí. Nebo ano?
Román je v podstatě popisem protektorátní každodennosti a zároveň milostným příběhem zakázané lásky. Autorce se však podařilo vyvarovat veškerého sentimentu, takže milostná linka nepůsobí přehnaně ani lacině, dokonce ani předvídatelně. Na druhou stranu však místy, zejména ke konci, působí vyprávění lehce uspěchaně. Některé zásadní momenty se odehrají ve velmi rychlém sledu a zasloužily by si větší rozpracování nebo pořádnější vysvětlení. Zároveň místy vyprávění působí poněkud ploše, protože jako by stále dokola omílalo tytéž věci, a stálé opakování týchž okolností z protektorátní každodennosti po čase přestane bavit.
Příběh je v první řadě o Soně a jejím pohledu na svět, v němž žije. Dívka je poměrně svérázná, na svou dobu možná až moc moderní a rozhodně si nenechá nic jen tak líbit. Ráda je užitečná a pomáhá, zároveň si však chce naplno užívat život, vychutnávat ho plnými doušky a nenechat se nikým a ničím svazovat. Má blízko ke své rodině a především sestře Ester, zároveň však celý život vyrůstala v jejím stínu, což se na jejich vztahu podepisuje, a to zejména v tom, že Soňa už nechce bez ustání snášet sestřiny rozmary a být tou druhou a odstrkovanou, když by měla mít nárok na minimálně stejně tolik pozornosti. Postavy jsou autorčinou silnou stránkou, protože byť nejvíc pozornosti je upřeno na hlavní hrdinku, prostor dostávají i další lidé okolo ní a jsou obvykle popsáni velmi výstižnou zkratkou.
Jménem mojí sestry je čtivě napsaný román z druhé světové války, který však vlastně vůbec není o válce. Boje sice hrají v příběhu určitou úlohu, nejsou však nijak zásadní a tvoří spíše kontext. Autorka se zaměřuje primárně na svou hlavní hrdinku a snaží se ukázat, jak mladá dívka na prahu dospělosti mohla vnímat protektorátní život a co pro ni znamenal. Velmi dobře pracuje s charaktery a celkovou atmosférou, občas však zůstává zbytečně na povrchu a nesnaží se proniknout do větší hloubky. Škoda je zbytečně zrychleného závěru, který ve čtenáři vyvolává dojem, že byl lehce ošizen a zasloužil by si přeci jenom pořádnější a lepší vysvětlení. I přesto se však jedná o příjemně odpočinkové čtení, které má potenciál zaujmout.
Žádné komentáře:
Okomentovat