Valerjan Pidmohylnyj - Město

Město je živoucím organismem, který se neustále mění, vyvíjí a požírá své obyvatele. Někteří se přizpůsobí, jiní raději utečou a další ve snaze najít si své právoplatné místo ztratí sami sebe. Stepan přijíždí do města jako mladý idealista z venkova přesvědčený o vlastní genialitě a s obrovskou touhou uspět. Povede se mu to, nebo mu metropole zasadí smrtící ránu?

Stepan je sirotek pocházející z venkova, který se do města vypraví za studiem. Ani na moment nepochybuje o vlastním talentu a automaticky se považuje za lepšího než všichni ostatní. Osobně se ho proto dotýká, pokud s ním lidé jako s někým výjimečným nejednají, a o to arogantněji a sebestředněji na ně reaguje. Neuznává, že by třeba nemusel mít pravdu, protože utvrzovat se ve vlastní genialitě je o poznání snazší. Stepan má navíc štěstí v tom, že jeho cesta vede neustále strmě vzhůru, a zdá se, že ho nic nemůže zastavit.

Dalo by se říci, že Město je typickým zástupcem vývojového románu, protože mapuje výhradně životní osudy svého hrdiny, následuje ho na každém kroku a ukazuje jeho postupný společenský vzestup. V románu se toho vlastně příliš nestane, protože autor se snaží v první řadě důkladně pospat svého hrdinu a následně zachytit atmosféru města v celé jeho kráse a kontrastu k venkovu. Zároveň jako by se snažil napsat něco na způsob alegorie, v níž je Stepan reprezentantem hrdé Ukrajiny, která se nenechá nikdy a ničím přemoci a stále drží hlavu hrdě vztyčenou, byť nejrůznější okolnosti mohou stát proti ní. Stepan je představitelem svého národa, který se snaží jej duchovně povznést, protože věří, že přesně to je jeho posláním a důvodem jeho existence.

Román je popisem nejrůznějších životních etap hlavního hrdiny, v nichž jako by po většinu času vůbec netušil, co vlastně chce. Jeho rozmary a myšlenky se střídají tak rychle, že si je ani nestačí uvědomovat, navíc má tendence všechno svádět na druhé a úmyslně se na ně zlobit pro věci, za něž ve skutečnosti vůbec nemůžou. S ohledem na jeho povahu je pro něj totiž prakticky nemožné uznat vlastní chybu, protože by to znamenalo nechat se svrhnout z piedestalu své vlastní výjimečnosti. Je tak dost pravděpodobné, že na vás bude působit nesnesitelným dojmem, protože oblíbit si ho je velmi těžké, neřkuli nemožné.

Autor se svým stylem velmi blíží velkým francouzským románům, což je svým způsobem pochopitelné, protože s nimi měl velmi bohatou čtenářskou zkušenost. Město v mnohém připomíná Miláčka od Guy de Maupassanta, protože i tady máme bezskrupulózního parchanta neštítícího se pro kariérní postup naprosto ničeho, na rozdíl od svého francouzského protějšku však minimálně vykazuje jistou míru talentu, s nímž se dá pracovat, byť jinak je charakterově snad ještě zvrácenější. Autor hodně popisuje, a to jak děj, tak prostředí a charaktery, protože mu jde o vykreslení co nejplastičtějšího obrázku města a děj jako takový pro něj vlastně není nijak zásadní. Byť je styl na některých místech poměrně hutný a obsahuje řadu úvah, které vyžadují hlubší čtenářovu pozornost, čte se vcelku lehce.

Město je zajímavou exkurzí do východoevropské literatury, protože vykazuje jisté podobnosti s literaturou ruskou, ovšem stejně tak s tou francouzskou. Dalo by se tedy říci, že se v něm mísí různé vlivy a už jen tím je jiné a zajímavé. Autor bezpochyby umí psát, byť jeho hlavní hrdina je člověk, se kterým byste se nejspíš nechtěli setkat, natož pak jakýmkoliv způsobem sblížit. Jedná se o román, kde nejdůležitější sdělení zůstávají skrytá mezi řádky a autor buduje víc atmosféru než příběh, i tak se však jedná o působivé dílo, které má i po sto letech od svého vzniku potenciál zaujmout.