Čas růží

Autor: Sagvan Tofi
Hudba: různí, muzikál s písněmi Karla Gotta

Premiéra: 16. 3. 2017
Uvádění: Hudební divadlo Karlín

Režie: Petr Novotný

Obsazení (tučně zhlédnuté alternace)
Stařec - Josef Vojtek
Honza - Jan Kopečný, Roman Tomeš
Aneta - Eva Burešová, Markéta Procházková Schimmerová, Veronika Vyoralová
Bohouš - Ladislav Korbel, Martin Písařík
Zrzek - Jaromír Nosek, Petr Ryšavý
Danny - Ondřej Bábor, Peter Pecha
Barnabáš - Jiří Langmajer, Sagvan Tofi
Hortenzie - Adéla Gondíková, Ivana Jirešová
Otec Honzy - Milan Malinovský, Josef Štágr
Wronsky - Vladislav Beneš, Vlastimil Zavřel
Honzík - Viktor Antonio, Lukáš Souček, David Anděl
Anetka - Adéla Vágnerová, Nikola Machová, Chiara Nella Kekrt
Bohoušek - Vladimír Nový, Jan Moulis, Yasin Svoboda

Délka představení: 3 h 5

Karel Gott je ikonou naší pop music, a bylo proto jen otázkou času, kdy se jeho písně dočkají muzikálové podoby. Čas růží sestavený z jeho hitů však bohužel není tou poctou, kterou by možná být měl. Ať už jde o trochu sporný výběr písní nebo vyloženě mizerné a vlastně absolutně vyprázdněné libreto.

Za muzikálem stojí Sagvan Tofi, který už v minulosti přišel s úspěšnými Dětmi ráje postavenými na hitech Michala Davida. Zatímco tento muzikál, byť banální, však z hlediska příběhu fungoval, protože měl aspoň trochu na čem stavět, Čas růží plave na vodě. Libreto nemá ani nosný děj ani zajímavou myšlenku a místy působí jako vyloženě násilně poskládaný sousled scén, které se autoři snaží naroubovat na vybrané písně, místo aby to udělali naopak.

Co říct k příběhu? Na začátku je partička mladých muzikantů, kteří se vydají do lesa hledat dům jakéhosi osamělého starého muže, v němž má viset obraz nevyčíslitelné ceny. Ze čtyř, kteří se na výpravu vydají, zbyde na konci jen jeden, který je přistižen při činu. Místo trestu však následuje dlouhé povídání o životních osudech starce, který dům obývá, a především o tajemství ženy z obrazu. Takhle napsáno to zní jako podklad pro celkem zajímavý příběh, ovšem není. Výsledkem je totiž jenom spousta často nenavazujících scén poskládaných za sebe jen proto, aby se mohl využít konkrétní hit. Vznikají tak vyloženě úsměvné momenty, kdy štamgasti v hospodě zpívají servírce Včelku Máju, nebo se dveře maringotky rozbíjí za pomoci děla a tónů písně Dám dělovou ránu. A v momentě, kdy jsou tvůrci ve své snaze naroubovat příběh na píseň vyloženě bezradní, vypomůžou si koncertním vystoupením, které slouží jako berlička k odprezentování nejznámějších Gottových hitů.

Libreto jednoduše řečeno nedrží pohromadě, protože nenabízí žádné zajímavé dějové zvraty nebo spíš nosný příběh, na kterém by mohlo stavět. Spousta věcí v ději totiž vůbec nedává smysl v čele s tím, proč by se někdo pokoušel vloupat do zdánlivě opuštěného domu v lesích nebo proč by měl jeho obyvatel nutkavou potřebu podělit se o svůj životní příběh s naprosto cizím člověkem. S ohledem na to, jak se děj vyvíjí, navíc není jasné, jak ve své zřejmě dobrovolné samotě vůbec skončil a proč.

Příběh není časově ani místně pevně ukotven a divák se může jen dohadovat, kdy a kde se odehrává. Klidně by se dalo říct, že je to prostě jakési čarovné bezčasí, v němž se může dít naprosto cokoliv. Fakt je ten, že pro samotné dění není jakákoliv ukotvenost zásadní, byť by nezaškodila. Příběh je tvořen částečně vcelku prázdnými a banálními dialogy, částečně Gottovými písněmi, jejichž výběr působí místy dost náhodně, až násilně. Některé do příběhu dobře sedí, jiné však jako by se v něm objevovaly jenom proto, že patří ke Gottovým nejznámějším, a bylo by proto divné je nepoužít. Trochu paradoxní je, že hit, který dal muzikálu jméno, nezazní vůbec, nepočítáme-li původní Gottovu nahrávku ozývající se na pouti z amplionu.

Časové i místní neukotvenosti odpovídá i papundeklovost a lacinost scény. Celkem pěkně sice demonstruje staré okřídlené rčení "Není všechno zlato, co se třpytí.", což koresponduje s příběhem, jde však o efekt spíš mimoděčný. Pozlátkovost pouťového světa je ještě vcelku příjemná na pohled, ve většině scén však jeviště působí prázdně a nevyužitě. Moc tomu nepomáhá ani režie a choreografie, protože si nedovede s vcelku velkorysou rozlohou karlínské scény poradit, a aktéři jsou proto často tak trochu utopení v prostoru. Kostýmy působí jako každý pes jiná ves, dost často nejdou úplně dohromady a občas aktérům ani pořádně nesedí, což jen podtrhuje celkový laciný dojem.

Herecky naprosto dominuje Roman Tomeš, který nabízí svůj klasický skvělý výkon, a to i přesto, že postava Honzy neposkytuje mnoho prostoru pro hraní. Přesto je zpočátku až pubertálně poblázněným mladíkem hořícím láskou na první pohled, který se postupně mění v trochu samotářského a trochu zatrpklého, ale přesto nebývale úspěšného muže. Pěvecky je Tomeš tradičně suverénní a nedělají mu problém ani vyšší polohy. Skvělý výkon podává také Ladislav Korbel coby Bohouš, který má sice výrazně méně prostoru, ale přesto dokáže ztvárňovat Honzova racionálnějšího parťáka, který dovede vždycky v tu správnou chvíli zasáhnout a zvrátit či zachránit situaci. Navíc překvapivě lehce zvládá sladkobolnou tenorovou polohu Gottových písní, byť je hlasově spíše rockerem. Tradičně dobrého výkonu se diváci dočkají také od Josefa Vojtka v roli Starce, který má sice na jevišti velmi úzce omezený prostor, ale dokáže ho přesto vytěžit na maximum. O všech postavách by se shodně dalo říct, že postrádají hloubku nebo propracovanější psychologii, takže herci vlastně nemají moc co hrát. I přes tyto těžkosti se však se svými party perou statečně.

Čas růží je špatný muzikál s dobrou hudbou a solidními hereckými výkony, což je sice trochu smutná, ale o to přiléhavější definice. Gottovy písně jsou vesměs dobré samy o sobě, takže ani nová instrumentace a interpretace jim nedokáže ublížit. Co však za hudbou výrazně pokulhává, je libreto, které jednoduše nefunguje, protože nenabízí zajímavý nosný příběh ubírající se smysluplným směrem. A mnoho co nabídnout nemají ani postavy, třebaže interpreti se snaží dát do jejich ztvárnění maximum. Jediným důvodem, proč Čas růží navštívit, tak zůstávají Gottovy písně. A to je na tři hodiny mizerného příběhu přece jen trochu málo.