Guzel Jachina - Děti Volhy

Řeka si plyne pomalým tempem a žije svým vlastním životem, stejně jako lidé obývající její břehy. Jejich osudy jsou pevně svázané s okolním prostředím, nic jiného neznají a vlastně je to ani nezajímá. Chtějí prostě jenom žít a nepotřebují k tomu víc než sami sebe.

Bach je venkovský učitel nade vše milující německou poezii. Patří k povolžským Němcům, jejichž kolonie začaly na území Ruska vznikat v 18. století, a jeho život se odvíjí ve stále stejném rytmu. Podle stanoveného harmonogramu učí děti ve škole, ve zbytku času se potom prochází po okolí nebo se zavírá v pokojíku a s nikým se nestýká. Jeho život se však má už brzy proměnit, snad dokonce obrátit vzhůru nohama. Objeví se u něj totiž nečekaná návštěva z protějšího břehu řeky.

K Bachovi domů zavítá vousatý Kyrgyz, který ho na rozkaz svého pána přepraví přes Volhu. Zdejší statkář vlastní rozsáhlou, soběstačnou usedlost daleko od lidí a má dceru, kterou by rád dobře provdal v Německu. Pro to ale potřebuje, aby dokonale vládla jazykem, který zatím příliš neovládá. Bach pod tlakem okolností svolí, jakmile však začne výuka, dostaví se rozladění. Statkář totiž svou dceru Kláru před učitelem skrývá za paraván a nedovolí, aby se spolu setkali tváří v tvář. Bach si chce vynutit změnu učebního režimu, nakonec však rezignuje a nastaveným podmínkám se přizpůsobí. Díky tomu může mezi dvojicí pomalu začít vznikat přátelství a následně čím dál hlubší vztah.

Román zachycuje poměrně dlouhé časové období, přitom však reflektuje poměrně pohnuté životní osudy jediného muže, učitele Bacha. Autorka na jeho příkladu zachycuje každodennost povolžských Němců v turbulentní době první poloviny dvacátého století. Hlavní hrdina žije stranou většinové společnosti, proto se k němu informace o probíhajících změnách dostávají jenom pomalu a neúplně. Řadu věcí si musí domýšlet, jelikož netuší, jak k nim došlo, nebo co za nimi stojí, navíc je ani nepovažuje za nějak zásadní. Jeho život se odvíjí v nezměněném tempu a do kontaktu s ostatními se tak dostává jenom v momentě, kdy už nemá na vybranou. Proto přestože je ústřední, není ani náhodou jedinou postavou a má kolem sebe spoustu dalších, někdy lehce bizarních lidiček. Charaktery se vesměs nedají označit za sympatické, protože velmi často se chovají iracionálním a silně iritujícím způsobem, to je však zároveň důvod, proč je zajímavé o nich číst.

Autorka primárně zachycuje atmosféru doby a její proměnlivost. Na příkladu jednoho zdánlivě obyčejného života ukazuje zemi a její problémy, které zároveň kritizuje. Nebojí se popisovat i ty nejbanálnější detaily, jako jsou kvetoucí stromy, rozpouštějící se kostky ledu nebo rýhy na dřevěném stole. Na první pohled dává k dobru spoustu naprosto zbytečných detailů, na druhou však díky tomu dokonale kouzlí obraz prostředí a umožňuje čtenáři udělat si velmi plastickou představu. Zároveň zvládá vykreslit i dobu a její pozvolné změny, zejména pak kontrast mezi vzrůstajícím socialismem a sovětizací země a německého Povolží, kde jako by se zastavil čas.

Do románu vstupují lehké prvky magického realismu, které atmosféru ještě prohlubují, protože prostředí a dění dodávají specifické kouzlo. Autorka s nadpřirozenem pracuje velmi umně, takže je zcela koherentním prvkem, který zapadá do kontextu a ozvláštňuje ho, ale zároveň ho neposouvá nikam za hranici přílišné bizarnosti. Spíše vzniká dojem jakési lidové magie, která po dlouhá staletí zůstává v lidech a v přírodě, je s nimi bytostně spjata a je natolik pevnou součástí jejich životů, že nikoho nezaráží ani nepřekvapuje. Autorce se povedlo její propojení s osudy postav zakomponovat do textu tak dobře, že by možná působilo zvláštněji, kdyby magický prvek scházel.

Autorka má velmi poetický obrazivý styl a dar práce s jazykem. Text má příjemně nastavené tempo, které plyne po vzoru řeky, na jejímž břehu se příběh odehrává. Všechno v něm je poklidné, ale zároveň velmi nevyzpytatelné. Autorka dovede končit kapitoly ve velmi dramatických momentech a úmyslně měnit vypravěče, aby ještě zvýšila napětí, stejně tak však v jiných momentech zvolnit a proud děje téměř úplně zastavit. Text je navíc velmi rytmický, takže bez ohledu na nijak akční děj se velmi dobře čte.

Děti Volhy jsou zachycením jednoho konkrétního okamžiku v čase a osudů lidí svázaných se řekou, na jejímž břehu žijí. Autorka na příkladu svého hrdiny ukazuje prchavost a nepředvídatelnost lidského osudu v porovnání s klidnou neměnností okolní krajiny. Snaží se především o zachycení atmosféry místa a života v něm, volí si za vypravěče svérázné charaktery a dává jim hlas. Zobrazuje dávno zmizelý svět, který však přesto v legendách, zkazkách a vodách Volhy existuje dál.