Hrát znamená být neustále všem na očích, den za dnem předstírat, že jste někým úplně jiným, a krok za krokem si získávat přízeň publika. Hendrik Höfgen je obyčejným provinčním umělcem z Hamburku, který sice slaví pochybné úspěchy na kraji Německa, ale jinak o něm nikdo neví. To se ale může velmi rychle změnit. Štěstěna je totiž vrtkavá dáma a ráda otevírá náruč těm, kdo jí jdou naproti.
Hendrik pochází z Porýní, svou pílí a tak trochu i talentem se však postupně propracoval až na pozici nejlepšího hamburského herce, k němuž všichni vzhlíží a obdivují ho. On sám se v přízni davů vyhřívá, užívá si ji a nedovede si představit, že by měl existovat bez ní. Zároveň však nelibě přijímá věci, které nejdou podle jeho představ, a tvrdohlavě se o ně bude pokoušet, dokud jich nedosáhne. Je to tak v případě výrazných rolí i osudových žen, vtírání se do přízně mocným i divákům. Hendrik je typ člověka, který dokáže přežít naprosto všechno a bez ohledu na dobu nebo vládnoucí garnitury vystoupat až na nejvyšší stupínky společenského postavení.
Klaus Mann svůj román napsal coby kritiku nacismu, a je to z něj hodně cítit. Ve většině případů je totiž velmi otevřeně sarkastický, vysmívá se totalitnímu režimu a jeho představitelům a nebojí se je dokonce zesměšňovat. Zároveň však kritizuje také lidi, kteří se stejně jako jeho hlavní hrdina dokážou přizpůsobit každé době, proplouvat jí, ale přitom se tvářit, že se jich vůbec netýká a že všechny pocty se jim dějí jen tak mimochodem. Autorovi se daří skvěle vystihnout atmosféru ve společnosti v době vzmáhajícího se nacismu, k čemuž hodně přispívá i skutečnost, že se nezaměřuje pouze na postavu svého hlavního hrdiny, ale také na další lidi nějak související s jeho životem.
Přestože Hendrik je bezpochyby tím, okolo nějž se všechno točí, vypravěč se ani na chvíli nesnaží předstírat, že jej zajímá pouze on. Čtenář se tu nesetkává s objektivním vševědoucím vypravěčem, nýbrž vypravěčem subjektivizovaným, který si pokaždé volí jinou postavu, z jejíhož úhlu pohledu vypráví. Tímto způsobem Mann skládá velmi pestrou mozaiku rozličných osudů, které se doplňují a dokreslují obrázek meziválečného Německa. Slovo totiž dostávají lidi různých charakterů a různého smýšlení, kteří mohou režim podporovat i jít proti němu, a od toho se potom odvíjí jejich další osudy.
Mann se hodně zaměřuje na popis fungování světa, do nějž svůj román zasadil. Zatímco první část se odehrává ještě ve Výmarské republice, ta druhá reflektuje vzmáhající se nacismus a postupný přerod od zdánlivě ušlechtilých ideálů k tvrdé totalitní diktatuře. Doba i její čelní představitelé se přitom stávají terčem velmi ostré kritiky a zesměšnění, odsudku se však nevyhne ani hlavní hrdina. Mann si zvolil jako dějiště románu divadelní prostředí, protože v charakteru herce se mu daří nejlépe popsat dobu a všechna její zvěrstva. Hendrik Höfgen jako by bez ustání hrál nějakou roli, a vůbec nezáleží na tom, jestli právě stojí na jevišti. Celé divadelní situování románu ostatně podtrhuje teatralitu režimu, který stojí zejména na veřejných vystoupeních a charismatu jediného muže. Nacistický režim je jedním velkým divadlem pro svět i Německo a právě to Mann ve své próze dokonale vykresluje.
Mefisto není snadné čtení, ve skutečnosti jím však ani být nemá. Autor v něm zachycuje kariéru herce, který se dostal na výsluní a dokázal se na něm udržet bez ohledu na významné politické změny, k nimž v zemi došlo, to mu však zároveň slouží pouze jako berlička k otevřené kritice nacistického režimu, který hodnotí s žíravou ironií a snad až tragickou nadsázkou, ovšem pohledem stále velmi střízlivým. Nacismus včetně všech hrůz, které přinesl, je zde zachycen velmi přesně a mrazivě. Mefisto tak je částečně divadelním románem, mnohem spíš však ostře protirežimním románem, který se snaží varovat před sílícím nebezpečím nacismu a také před lidmi, kteří se jako chameleoni dovedou přizpůsobit naprosto čemukoliv, protože před svým svědomím dovedou omluvit všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat