Jak moc o svém životě rozhodujeme sami a jak moc ho definují jiní? Zakhar vyrůstal jako nechtěné dítě v sirotčinci, odkud se snad štěstím, snad hnutím osudu dostal do učení ke starému čaroději. V jeho domě dostal víc než dost příležitostí poznat magii, zdá se však, že kouzelník v něm ve skutečnosti nehledá svého nástupce...
Zakhar za sebou má poměrně složitý život. Narodil se jako míšenec, má jasné fyzické znaky nepřátelského národa, a od dětství proto slýchá posměšky a urážky. Když se tudíž v sirotčinci jednoho dne objeví starý čaroděj toužící vzít ho k sobě do učení, Zakhar nemá o čem přemýšlet. V mágově domě pomalu proniká do tajemství kouzel, velmi záhy však zjistí, že být to na jeho mistrovi, nikdy by se nic užitečného nedozvěděl. Vlastní cílevědomost a touha po vědomostech ho naštěstí ženou vpřed, takže si bohatou četbou dokáže mnohé osvojit sám. Navíc má už brzy nastat moment, kdy by se mu všechny nabyté vědomosti mohly hodit.
Román, dá-li se tak kniha označit, je rozsahem poměrně útlý, což je jeho největší slabina. Příběh totiž nepůsobí uceleně a konzistentně, nýbrž jako pouhý výsek delšího celku. Autoři si sice viditelně chystají půdu pro další pokračování, přesto působí tento první díl podivně neuceleně. Čtenář je vržen do světa, který nezná a nerozumí mu a který bohužel ani nedostane šanci poznat. Jeho průvodcem se stává hrdina, který mu líčí svůj životní příběh, vyprávění však místy působí, jako by si vybíral náhodné okamžiky ze svého života, které chce ukázat, ale vlastně k ničemu konkrétnímu nesměřoval. Ve výsledku tak má čtenář jen velmi povšechnou představu, co se v příběhu vlastně děje, a netuší, proč. Navíc se možná místy přistihne při pocitu, že něco podobného už někde četl.
Postava hlavního hrdiny Zakhara nepůsobí vyloženě ploše, zároveň však není možné říct ani to, že by měla hloubku. V textu se totiž nachází jen velmi málo okamžiků, kdy by měl čtenář šanci Zakhara jakkoliv poznat. Na základě jeho reakcí se dá odvodit, že mladík je sžírán nenávistí vůči takřka komukoliv a neochvějně touží po moci, která by mu umožnila všechny si podvolit, jakékoliv indicie vedoucí k pochopení tohoto smýšlení však zůstávají v náznacích a nebýt několika zmínek o tom, že má Zakhar z něčeho strach, dal by se označit za emočně plochého psychopata, jemuž dělá dobře mstít se a ubližovat, ale vlastně se ho to nedotýká.
Asi nejzásadnější slabinou je potom fakt, že čtenář nemá ponětí, v jakém světě se to vlastně ocitl. Vzhledem ke kouzelníkům, démonům a dalším nadpřirozeným prvkům je jasné, že jde o fantasy, chybí však hlubší prokreslení světa. S ohledem na jména a některé fyzické rysy hlavního hrdiny je patrná východní a ruská inspirace, samotné fungování prostředí je však velkou záhadou. O zemi jako takové se čtenář nedozví prakticky nic, o magii a jejích principech pouze letmé zmínky. To všechno ho jen utvrzuje v dojmu, že jde o nesouvislé střípky příběhu vytržené z hlubšího kontextu, který však zoufale schází.
Na hraně temnoty je dobře napsaným románem se slibně rozjetým příběhem, kterému však přeci jenom něco chybí. Hlavní hrdina místy působí lehce psychopatickým dojmem, takže je těžké si k němu vybudovat vztah, příběh jako celek se navíc zdá vytržený z kontextu a není zcela jasné, o co by v něm vlastně mělo jít a kam má směřovat. Coby začátek série to určitě není špatné, zůstává nicméně otázkou, jestli by nebylo lepší věnovat příběhu víc prostoru a důkladněji jej propracovat. Může se totiž stát, že čtenář nebude mít po skončení prvního dílu chuť v sérii pokračovat.
Tímto děkuji autorům za poskytnutí recenzního výtisku.
Žádné komentáře:
Okomentovat