Yerma

Autor: Simon Stone (podle Federica Garcíi Lorcy)
Překlad: Viktor Janiš

Premiéra: 10. 6. 2022
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Marián Amsler

Obsazení
Yerma - Nina Horáková
John - Viktor Dvořák
Viktor - Tomáš Havlínek
Helena - Eva Salzmannová
Mary - Petra Tenorová
Des - Renáta Matějíčková

Délka představení: 2 h 30

Jak zoufalá může být touha po dítěti a kam až může člověka zavést? Poslední premiéra letošní sezóny v Divadle Rokoko zavádí diváky do světa dnešních třicátníků, který je víc než společenskými normami určován jejich vlastními volbami. Právě ony se však mohou stát okolností táhnoucí je ke dnu.

Drama Yerma napsal ve třicátých letech Federico García Lorca jako příběh bezdětné ženy obývající španělský venkov, jejíž hodnota se v očích společnosti blíží nule, protože není schopna porodit potomka a v patriarchálním prostředí, kde je rození dětí ženinou hlavní povinností, je tak bezcennější než kus hadru. Australský dramatik Simon Stone se rozhodl hru adaptovat do současnějších kulis. Přenesl příběh do dnešního Londýna a z Yermy udělal úspěšnou novinářku se slibně nastartovanou kariérou, jejíž hodnota nespočívá v tom, jestli porodí dítě. O to mrazivější je celkové vyznění hry, jelikož pocit selhání v otázce mateřství je zde čistě Yerminou osobní volbou, nikoliv s prostředím bytostně spjatou eventualitou. Hra skýtá značný prostor pro zamyšlení, protože otázku rodičovství propírá z nejrůznějších stran a nabízí na něj mnoho nejrůznějších pohledů, stejně tak však poměrně do hloubky rozpitvává téma vztahů a faktorů, které je mohou ovlivňovat.

Tvůrci se rozhodli vystavět inscenaci především na hereckých výkonech a budování psychologie postav, proto omezují jakékoliv prvky, které by mohly odvádět pozornost od dění na scéně. Na jevišti se proto nachází jediný větší kus dekorace, a sice dřevěná stěna z níž vystupuje schodiště, která je v případě potřeby doplněna drobnějšími kusy nábytku nebo rekvizit. Scénografie si udržuje čisté linie a stylovou jednoduchost, stejně tak kostýmy jsou jednoduché a nijak neodvádí diváckou pozornost od textu a jeho sdělení. Zajímavá je však práce s jejich barevností a zejména využitím zelené, která jako by značila nevázanost a bezstarostnost, nechuť nechat se svázat otěžemi společnosti a jejích očekávání. Je příznačné, že hrdinka má na sobě ostře zelený top pouze v první scéně celého představení.

Marián Amsler velmi dobře pracuje s dynamikou inscenace a postupným přeléváním jejího tónu. Zatímco první polovina se jeví jako lehce černá komedie s hořkým podtónem, druhá je spíše psychologickým dramatem s extrémně ponurou atmosférou, kterou se jen tu a tam pokouší narušit a odlehčit nějaký ten vtípek. Ambivalentnost atmosféry klade poměrně velké nároky na jednotlivé herecké představitele, kteří musí zvládat extrémní emoční přechody v krátkém čase. V tomto ohledu je velmi působivá zejména druhá půle, v níž se postavy velmi často ocitají ve vypjatých situacích, ztrácí nervy, hroutí se nebo vyvolávají otevřené konfrontace. Z celkové atmosféry je divákovi úzko a slovní i situační humor, který mimoděk vzniká, lehce zavání hyenismem.

Z hlediska obsazení je inscenace vcelku komorní, protože na scéně se celkem objeví jenom šest herců. Nejvíc prostoru mají Nina Horáková a Viktor Dvořák ztvárňující dlouholeté partnery. Inscenace zachycuje vývoj jejich vztahu a jeho postupné proměny vedoucí až k hořkému konci. Yerma Niny Horákové je na začátku příběhu silná nezávislá žena, feministka, které se povedlo vybudovat si úspěšnou kariéru a vlastně jí nic neschází. Pořídit si dítě považuje spíše za požadavek společnosti než vlastní touhu, zároveň se však této možnosti nijak nebrání. Co však na začátku bylo jakousi úlitbou okolnímu světu, se pro ni postupem času stává naprostou posedlostí a jediným smyslem její existence. Horáková velmi působivě ztvárňuje přechod od veselé, energické ženy, jíž je všude plno, v ploužící se trosku, které schází vůle i jen k tomu vést normální rozhovor. Asi nejpůsobivější jsou potom její hysterické výlevy a úplná pomatení mysli, kdy její racionalita viditelně bere za své. Viktor Dvořák jako John je o poznání klidnější, působí jako intelektuál, který nebere život tak úplně vážně, vyhýbá se stereotypům a nerad dělá věci jenom proto, že se od něj čekají, zároveň však miluje svou ženu a chce pro ni jen to nejlepší. Ve vztahu je tím, kdo zůstává pevný jako skála a poskytuje oběma stabilní zázemí, když se však situace vyhrotí, dokáže vybuchnout jako papiňák a změnit se v dominantního alfa samce, který sebou odmítá nechat manipulovat. Působivá je zejména přelévající se dynamika ve společných hádkách, při nichž na sebe Horáková s Dvořákem v jednu chvíli ječí a vzápětí rezignovaně stojí vedle sebe a nenacházejí slova ani prostá gesta, která by si ještě mohli vyměnit, aby se vzápětí opět změnili v nepřátele na život a na smrt.

Yerma je velmi bolestivá inscenace, která skýtá mnoho podnětů k zamyšlení. Jejím zasazením do přibližné současnosti autor pouze akcentoval téma bezdětnosti a rodičovství, které se vine celou inscenací jako červená nit, k zamyšlení však nutí už jen sama ambivalence dramatu oscilující mezi černou komedií a hořkým psychologickým dramatem. Yerma se nesleduje lehce, herecké výkony všech protagonistů jsou však velmi přesvědčivé a ve vší syrovosti odkrývají hloubku problému, do nějž postupně a takřka nevědomky zabředávají. Inscenace jako celek je tak víc než působivá a za návštěvu rozhodně stojí.