Lidé mají rádi stereotypy a jistoty. Ubezpečují je totiž, že svět je v pořádku a funguje podle pravidel, která dobře znají. Někteří lidé jinak než podle zaběhlých vzorců vlastně ani fungovat neumí. Keiko pracuje v konbini, japonském nonstop supermarketu, a nic jiného si nedokáže představit.
Keiko už od dětství slýchala o tom, že je jiná, zvláštní, podivná a stesky nad tím, proč nemůže být normální. Když si proto při studiu na vysoké škole našla místo v konbini, její rodina to vzala jako důkaz, že přeci jen není úplně ztracený případ. Od té doby však uplynulo už téměř dvacet let, Keiko dávno dostudovala, ovšem stálou práci se jí nikdy nepovedlo najít, vlastně se o to ani nesnažila. Zůstává jako brigádnice v konbini, den za dnem doplňuje zboží, obsluhuje pokladnu a plní přání zákazníků a odolává lidem okolo sebe, kteří mají pocit, že by měla se svým životem něco dělat, protože už je dávno ve věku, kdy by se měla buď vdát, nebo si aspoň najít stálé zaměstnání.
Kniha se nedá označit za román, je to spíše novela, která poměrně výstižně vypovídá o současné generaci nejen v Japonsku, ale vlastně kdekoliv na světě. Hlavní hrdinka Keiko je od dětství jiná a mezi své vrstevníky nezapadá. Z nejrůznějších náznaků je patrné, že má autistické sklony, protože má oslabenou emoční inteligenci, má tendence brát věci doslova a ironie nebo sarkasmus jdou mimo ní. Ona sama si nicméně uvědomuje, že se liší, proto se snaží co nejvíc napodobovat lidi ve svém okolí. Má totiž pocit, že pokud bude kopírovat cizí chování a jednání, bude sama působit o to normálněji, protože přece přebírá vzory chování ostatních. Její život je stereotyp složený z práce v konbini a občasného volna. Nemá žádné ambice, vlastně jí nic nechybí a nechápe, proč by měla na svém způsobu života cokoliv měnit, jenom aby se zavděčila svému okolí.
Novela je v podstatě výpovědí o lidech ztracených v dnešním světě nepřeberných možností, a především uvězněných očekáváními jejich blízkých i společnosti jako celku. Hlavní hrdinka je sice v mnoha ohledech netypická, právě proto však slouží jako vhodný příklad k demonstrování současných problémů. Je totiž někým, kdo se vymyká a vzpírá veškerým škatulkám, takže čtenář si o to víc uvědomí, jak silně je v lidech zakořeněná potřeba škatulkovat a vnucovat ostatním svá očekávání. Zdá se totiž, že většinová společnost má naprosto přesnou představu o tom, jak by měl vypadat život jednotlivce, platí to přitom zejména pro ženy. Jakmile totiž žena dospěje do určitého věku, musí se smířit s misogynstvím a tím, že se jí neustále bude někdo ptát na partnera a děti, případně na kariéru, a následně radit, jak by měla žít jinak a lépe. Ač je to smutné, náš život jako by se skládal z naplňování cizích očekávání, protože lidé okolo nás nejsou schopni respektovat naši individualitu a právo rozhodovat se čistě podle sebe. Keiko dokonale reprezentuje jedince žijícího tak trochu mimo společnost, který se sice snaží zapadnout, ale zároveň tak docela nechápe, proč by měl. To, co ostatní vnímají jako svým způsobem provokaci, ona bere za životní styl, na němž ostatní nemají právo cokoliv měnit, nemluvě o tom, že nechápe, proč by vůbec měli něco podobného chtít.
Za sklem je dobře napsaná próza zachycující obyčejný život výjimečného jedince. Hlavní hrdinka je představena prostřednictvím své práce v konbini, což je čistě japonský fenomén, který však celkem pěkně charakterizuje dnešní konzumní společnost a její principy. Autorka jako by se v textu právě vůči ní vymezovala a nastavovala jí zrcadlo, dělá to nicméně způsobem, který neuráží, ale spíš nutí k zamyšlení. Přestože je proto dějištěm novely kulturně zcela odlišné prostředí, není problém v ní najít paralely s evroamerickým životním stylem. A už jen proto je tak poutavá.
Žádné komentáře:
Okomentovat